ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2427.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2427/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 482 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 97/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. 25 Co 435/2014-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 18 C 97/2007-150, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 15 470 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu co do částky 467 190 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 44 528 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, č. j. 25 Co 435/2014-184, změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15 470 Kč od 31. 3. 2007 do 30. 4. 2007 tak, že se žaloba zamítá, výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, ve kterém neměl úspěch, a dále jako náhrady nákladů vynaložených na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Částka ve výši 63 750 Kč s příslušenstvím byla jako náhrada nemajetkové újmy žalobci již pravomocně přiznána dřívějším rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2011, č. j. 18 C 97/2007-82.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní úvahy soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně pak se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Námitky dovolatele směřují do výše přiznaného zadostiučinění s odkazem na význam předmětu nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, když se jednalo o věc týkající se zdraví žalobce, a důvodů pro nepřiznání navýšení nákladů dle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vynaložených na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovolatelem vymezených právních otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelem namítaný nesouhlas s nepřiznáním náhrady nákladů vynaložených na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, navýšené dle §12 odst. 1 advokátního tarifu, není k jím předkládané rozhodovací praxi dovolacího soudu přiléhavý, proto nemůže založit přípustnost dovolání. Nad to dovolání ve vztahu k tomuto nároku není ani přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k námitkám směřujícím k aplikaci kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatele není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Otázkou složitosti řízení se Nejvyšší soud zabýval ve Stanovisku. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení i složitost procesní. Soudy obou stupňů se složitostí řízení ve všech aspektech důsledně zabývaly.
Otázka významu předmětného řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání, neboť námitka dovolatele, že došlo ke snížení základní částky o 50 % z důvodu nízkého významu předmětného řízení, nemá oporu v odůvodnění odvolacího soudu, když odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně uvádí následující: „Význam předmětu řízení pro žalobce není standardní, neboť šlo o požadavek na náhradu škody na zdraví založený na tvrzení, že ke škodě došlo v důsledku nesprávně provedené operace a nedostatečného splnění poučení při získání souhlasu pacienta s operací. Z tohoto důvodu je na místě základní částku zvýšit o 20 %.“ Odvolací soud tedy základní částku nesnížil z výše uvedeného důvodu o 50 %, jak dovolatel uvádí, ale naopak ji o 20 % zvýšil.
S ohledem na výše uvedené nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. 1. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu