ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3405.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3405/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka. Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce Mgr. P. K. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 793.844,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 133/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2009, č. j. 68 Co 20/2009 – 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. září 2008, č. j. 20 C 133/2007-59, uložil pod bodem I. výroku žalované povinnost zaplatit žalobci částku 353.844,20 Kč spolu s úroky z prodlení od 6. listopadu 2006 jako náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 293.804,20 Kč a náhradě nemajetkové újmy ve výši 60.000,- Kč utrpěné žalobcem tím, že řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2003 nebylo skončeno v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku zamítl nárok žalobce na poskytnutí částky 440.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení a pod bodem III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
V daném případě bylo zjištěno, že dne 18.12.2000 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin podvodu spáchaný formou spolupachatelství a dne 15.3.2002 bylo proti žalobci na základě usnesení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, č. j. ČTS: PPR 210/FKOS-10-2002, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku spáchaného taktéž formou spolupachatelství. Proti citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. Usnesením Policie ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu ze dne 15.4.2002 byla obě trestní řízení spojena ke společnému řízení, proti čemuž podal žalovaný stížnost, která byla zamítnuta. Trestní řízení původně zahájené dne 18.12.2000 tak pro stejný skutek, ale jinak právně kvalifikovaný, pokračovalo dále. Dne 12.8.2003 byla Krajskému soudu v Brně doručena obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podaná na žalobce včetně dalších osmi obviněných. V řízení docházelo opakovaně k prodloužení lhůty uvedené v ust. §181 odst. 3 trestního řádu, a to celkem o 12 měsíců. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.2.2006, který nabyl právní moci dne 17.5.2006, byl žalobce obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, v plném rozsahu zproštěn. Dopisem ze dne 2.8.2006 požádal žalobce Ministerstvo spravedlnosti o předběžné projednání nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, ohledně tohoto návrhu však bylo žalobci dne 16.2.2007 sděleno negativní stanovisko.
K nároku žalobce na náhradu škody představující náklady právního zastoupení soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se nedopustil žádného jednání, kterým by zavdal příčinu ke svému stíhání a přiznal mu částku 293.844,20 Kč jako náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí.
K druhému žalobcovu nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu soud prvního stupně uvedl, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Průtahy v řízení spočívaly zejména v prodlužování lhůty k provedení úkonu, jakož i v časových intervalech mezi jednáními soudu. Soud přihlédl i k dalším kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk když uvedl, že je nepochybné, že každé trestní stíhání v negativním smyslu působí na toho, proti komu je vedeno (což je i případ žalobce), a to i přes skutečnost, že dojde ke zprošťujícímu rozsudku. Přihlédl nicméně i k dalším aspektům, a to, že trestní stíhání bylo vedeno nejen proti žalobci, ale i vůči řadě dalších osob, jednalo se o složitou trestněprávní problematiku z oblasti hospodářské kriminality, bylo potřeba vyslechnout řadu svědků a provést řadu listinných důkazů a znaleckých posudků. Žalobce nicméně neprokázal, že by právě v důsledku trestního stíhání a jeho medializace nesehnal uplatnění ve finančním sektoru a musel tedy přijmout méně lukrativní místo u společnosti HELP CAR - nezávislá likvidatura, s. r. o. Soud tedy dopěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující prostředek nápravy a přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 60.000,- Kč, která odpovídá výše zjištěným skutečnostem a zároveň je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Evropský soud“) a též plně odpovídá i ekonomické situaci v této zemi.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náleží právo na zadostiučinění, a ztotožnil se i s výší přiznaného nároku, kdy řízení trvalo celkem 5 let, 4 měsíce a 20 dnů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání dovozuje jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje „otázku přiměřenosti náhrady za způsobenou morální újmu v důsledku průtahů v trestním řízení“, zejména otázku „přísné individualizace reálné újmy poškozenému“. Podle dovolatele obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že obvinění a celé trestní řízení bylo medializováno, a že se tato negativní medializace zcela logicky dotkla i žalobce. Žalobce okolnosti vzniku morální újmy podrobně popsal a rozvedl, a proto je jemu přiznaná částka morálního odškodnění ve výši 60.000,- Kč vzhledem ke všem konkrétním okolnostem případu nepřiměřeně nízká. Ospravedlnění délky řízení složitostí věci a více spoluobžalovanými nemůže obstát, neboť ve spojeném trestním řízení nebyly zjištěny žádné další skutečnosti, které by přinesly cokoli nového ve věci žalobce. Protože se žalobce nadále cítí jako poškozený, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští, přičemž dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je absolutně nepřípustné, a proto jej dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím, §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen, §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem vznesená otázka přiměřenosti výše zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení byla již dovolacím soudem vyřešena.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika kritérií, která jsou obsažena v §31a odst. 3 OdpŠk, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. V zásadě se tak nerozlišuje mezi řízením občanskoprávním a trestním, pročež specifika trestního řízení se promítnou do posuzování jednotlivých kritérií.
Podle §31a odst. 3 OdpŠk je nutno přihlédnout ke složitosti případu (trestné činy hospodářské či trestné činy spáchané více osobami jsou typově složitější), chování poškozeného, postupu orgánu veřejné moci během řízení (zda nedocházelo ke zbytečným prodlevám) a k významu řízení pro poškozeného. Je přitom zřejmé, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Pokud však žalobce tvrdí další okolnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení nad rámec „paušálního“ zhodnocení důležitosti řízení, je třeba, aby tato svá tvrzení prokázal. Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Pokud dovolatel apeluje na to, že soudy pominuly účastnickou výpověď žalobce a argumentuje dalšími skutkovými okolnostmi případu, jedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., na jehož základě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Ve shodě s judikaturou ESLP dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Z rozhodovací praxe Evropského soudu je patrno, že ESLP vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení, přitom Evropský soud považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému přibližně 45% částky, kterou by přiznal sám, a to z toho důvodu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, než jakým je podání stížnosti k Evropskému soudu (uvedené lze vyčíst z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01 Rozhodnutí je dostupné v českém jazyce na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&h=1&q=Apicella .
nebo srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
V posuzované věci soudy obou stupňů vycházely z celkové délky řízení 5 let, 4 měsíců a 20 dnů a dospěly k částce zadostiučinění ve výši 60.000,- Kč. Přestože soud prvního stupně explicitně neuvedl, v jakém rozsahu přihlédl ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, neznamená to, že by se posouzením uvedených kritérií, zejména významem posuzované věci pro poškozeného, podrobně nezabýval. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího naopak vyplývá, že všechna kritéria zhodnotil, a v konečném výsledku tak dospěl k výši odškodnění, jehož výpočet je v souladu se zákonem.
Dovolací soud nad rámec odůvodnění poukazuje na to, že žalobci přiznaná částka odpovídá požadavku přiměřeného zadostiučinění dle judikatury ESLP, když Evropský soud v obdobných případech přiznává částku okolo 5.000,- EUR (srov. např. rozsudek druhé sekce senátu ze dne 20.9.2005 ve věci Nemeth proti České republice, stížnost č. 35888/02, kdy Evropský soud přiznal stěžovateli za 4 roky a 5 měsíců trvající trestní řízení přiměřené zadostiučinění ve výši 5.000,- EUR) a přiznaná částka tedy představuje více než 45 % částky, kterou by čistě teoreticky mohl přiznat Evropský soud.
Ke stanovení přiměřené výše zadostiučinění Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu poznamenává, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše zadostiučinění.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu