ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2458.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2458/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. H. , právně zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí čp. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 17/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 25 Co 393/2013-83, takto:
I. Dovolání žalobce se v části, týkající se náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání, za kterou dovolatel požadoval částku 710,229 Kč, odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 25 Co 393/2013-83, se v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za vedení trestního stíhání, za které dovolatel požadoval částku 200.000 Kč, zrušuje a věc se vrací k Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 18 C 17/2012-48, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,560.229 Kč s úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 25 Cdo 393/2013-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se z titulu nepřiměřené délky řízení v trestní věci požadoval částku 710,229 Kč, za osobnostní újmy žalobce a nejbližších osob, v souvislosti se zastavením trestního řízení vedeném proti němu, za újmu na jeho pověsti částku 200.000 Kč, za psychické strádání nejbližších členů rodiny a újmu na jejich vlastní pověsti částku 150.000 Kč a za újmu za výkon vazby na žalobci v zastaveném trestním stíhání částku 500.000 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce se domáhal přiznání zadostiučinění podle ustanovení §31a zák. č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), za nesprávný úřední postup, když trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a dále žádal odškodnění za nezákonné rozhodnutí o sdělení obvinění a výkonu vazby. Odvolací soud konstatoval, že trestní řízení žalobce bylo zastaveno z důvodu ochrany spravedlivého procesu podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z důvodu nepřiměřené délky řízení a tato újma byla již dostatečně odškodněna samotným zastavením trestního řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), když má za to, že odvolací soud se v dané otázce odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně s ohledem na specifické okolnosti daného případu nebyla tato otázka dosud judikatorně řešena. Dovolatel uvedl, že není správný právní názor odvolacího soudu, že zastavení trestního stíhání je samo o sobě satisfakcí za dlouhotrvající trestní řízení a poukazuje na ustanovení §§11, 172 a 223 tr. řádu. Podle dovolatele trestní stíhání bylo zastaveno ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, a to vše ve spojení s ustanovením §172 a §223 tr. řádu, a proto nebylo možné požádat o pokračování v řízení podle §11 odst. 3 tr. řádu, ač byl v tomto smyslu dovolatel nesprávně soudem poučen. Dovolatel neměl ani možnost podat stížnost proti zastavení trestního stíhání a domnívá se, že ani případná analogie soudů s amnestií prezidenta republiky není na místě. Dovolatel tak uzavřel, že neměl možnost jak postavit na jisto, zda bylo trestní stíhání zákonné či nikoli a nelze přičítat k tíži žalobce, že trestní soud rozhodl o zastavení řízení a zmařil mu tak vyslovení nezákonnosti trestního řízení jako takového; dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy jak za samotné trestní stíhání, tak za jeho nepřiměřenou délku.
Dovolatel nejprve namítá, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky, za kterou dovolatel požadoval částku 710,229 Kč, řízení nemůže být samo o sobě satisfakcí za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání a domáhá se přiznání finančního zadostiučinění. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, dovolací soud uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). Stejné závěry lze pak vyvodit z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, kdy trestní řízení bylo zastaveno podle §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Jelikož již byla takto vymezená právní otázka v judikatuře i Stanovisku Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud neshledal důvod se od přijatého závěru v souzené věci odchýlit, tak dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V případě náhrady nemajetkové újmy za samotné vedení trestní stíhání, za které dovolatel požadoval částku 200.000 Kč, je dovolání žalobce přípustné, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak byla po vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je tak v této části důvodné.
Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu a systematiky zákona OdpŠk. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena §12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině.
Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.
Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§11 odst. 3 (s účinností od 1. 1. 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci náhrady škody, proto jejich začlenění do §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).
Jelikož v posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě §172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle §223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce.
Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace §12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., když odvolací soud přezkoumal jen jednu z podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu