ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2476.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2476/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně LAVANA, a.s. , identifikační číslo osoby 639 06 112, se sídlem v Třeboni, Lesní 158, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , územní pracoviště se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 155 714 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 248/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 29 Co 52/2011-126, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 C 248/2001-116, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 29 Co 52/2011-126, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 13 C 248/2011-116, rozhodl o zastavení řízení vedeného o žalobě ze dne 18. 11. 2002, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 155 714 006 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j. 29 Co 52/2011-126, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody po státu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícím ve zmaření privatizace státního podniku Státní lázně Třeboň. Z předloženého spisu vyplývá, že se žalobkyně zúčastnila veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň, kterou dne 24. 10. 1997 vyhlásil Fond národního majetku České republiky (dále jen ,,Fond“). Jediným kritériem pro úspěch ve veřejné soutěži byla výše nabídnuté kupní ceny. Žalobce nabídl kupní cenu ve výši 301 000 100 Kč a současně uhradil její část ve výši 22 000 000 Kč jako kauci. Dne 28. 11. 1997 oznámil Fond žalobci, že vyhodnotil jeho soutěžní návrh jako vítězný. Žalobce měl povinnost do 30 dnů od oznámení o přijetí návrhu uhradit Fondu doplatek kupní ceny, nebo předložit doklad o finančním krytí tohoto doplatku.
Vláda České republiky přijala dne 29. 4. 1998 usnesení č. 300, kterým uložila Fondu zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže, uložila Ministerstvu financí změnit rozhodnutí o privatizaci majetku státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň z formy veřejné soutěže na formu bezúplatného převodu a schválila bezúplatný převod majetku na město Třeboň. Na základě tohoto usnesení vlády oznámil dopisem ze dne 22. 5. 1998 Fond žalobkyni, že zrušil její vítězství v předmětné veřejné soutěži a že zaplacená kauce bude převedena na účet společnosti. Žalobkyně namítala, že zrušení jejího vítězství ve veřejné soutěži nemělo oporu v podmínkách veřejné soutěže ani v právních předpisech. Jednání Fondu bylo v rozporu s úpravou obchodního zákoníku, a proto bylo neplatné. Žalobkyně považovala za nezákonné také usnesení vlády, které nerespektovalo, že žalobkyně již byla vyhlášena jako vítěz veřejné soutěže.
Dne 3. 6. 1998 vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí o privatizaci státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň formou bezúplatného převodu na město Třeboň. Ministryně zdravotnictví rozhodla dne 10. 7. 1998 o vyjmutí a převedení předmětného majetku na Fond. Fond uzavřel dne 10. 7. 1998 s obcí Třeboň smlouvu o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce.
V návaznosti na popsaný skutkový děj zahájila žalobkyně toliko tři řízení před obecnými soudy. Nejdříve zahájené bylo řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 247/98. V tomto řízení se žalobkyně svým žalobním návrhem domáhala, aby bylo Fondu uloženo uzavřít s ní smlouvu o prodeji privatizovaného majetku Státních léčebných lázní Třeboň. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č. j. 1 Cmo 27/99-55, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1998, č. j. 48 Cm 247/98-16, jímž zamítl žalobu žalobkyně. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2853/99, v němž dovolací soud uvedl, že v době rozhodování soudů prvního stupně a odvolacího se žalobkyně nemohla domáhat uzavření smlouvy, poněvadž žalovaný v té době nedisponoval privatizovaným majetkem právem vlastníka v souladu s původním rozhodnutím o privatizaci. V zákonné úpravě chybí ustanovení pro případ nabytí nemovitosti od nevlastníka, pro takové řešení by musela svědčit zvláštní úprava v zákoně o velké privatizaci, přičemž obecná zákonná úprava pro takový případ neexistuje. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 671/01.
Svým dalším žalobním návrhem zahájila žalobkyně řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 99/2000, jímž se domáhala po Fondu zaplacení částky 155 714 006 Kč s 15% úrokem z prodlení od 7. 4. 2000 do zaplacení, a to z toho důvodu, že nedostál svým povinnostem z vyhlášené veřejné soutěže. Obchodní podmínky vyhlášené pro veřejné soutěže Fondem nepočítaly se zrušením vítězství ve veřejné soutěži v důsledku usnesení vlády ČR a Fond tak dle žalobkyně porušil smluvní povinnost. V průběhu řízení došlo k procesnímu nástupnictví a na místo žalovaného nastoupila Česká republika – Ministerstvo financí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, č. j. 35 Cm 99/200-533, žalobu zamítl. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1 Cmo 225/2007-683, Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 924/2010, v němž dovolací soud uvedl, že ze skutkového zjištění vyplývá, že vítězství žalobce bylo zrušeno proto, že žalobce nesplnil podmínky vyhlášené veřejné soutěže, a to v souladu s podmínkami soutěže (viz čl. XIII. bod 1 podmínek soutěže) pro nepředložení dokladů o zajištění finančního krytí doplatku kupní ceny. Skutečnost, že pak bylo rozhodnuto o změně způsobu privatizace nelze přičítat žalované straně, tj. nejprve Fondu a posléze jeho právnímu nástupci – Ministerstvu financí, jednajícímu za Českou republiku. Jestliže v souvislosti s neukončením privatizace podle původního způsobu na základě obchodní veřejné soutěže rozhodla vláda ČR svým usnesením o zrušení výsledku této soutěže a jiném způsobu privatizace, nelze dovodit, že žalovaná strana (Fond, resp. Ministerstvo financí) porušila ve vztahu k žalobkyni právní povinnost jako základní předpoklad pro odpovědnost za škodu podle §373 an. obch. zák., jak se toho žalobkyně domáhala, a tím méně lze dospět k závěru, že žalovaná porušila prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. Nelze též opomenout, že Fond národního majetku ČR byl v té době v postavení, kdy ve vztahu k žalobkyni nedisponoval předmětným majetkem právem vlastníka, čímž by se stala případná smlouva uzavřená v rámci obchodní veřejné soutěže absolutně neplatná pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), jak připomněl odvolací soud s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V pořadí třetím řízením zahájeným žalobkyní v souvislosti s výše popsaným skutkovým stavem bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 248/2001, tedy řízení v projednávané věci. Žalobkyně ve své žalobě vyjádřila názor, že jí vznikla škoda ve výši 516 391 689 Kč, a to z důvodu nezákonného jednání žalované spočívajícím v porušení zákonné povinnosti státu – České republiky – jehož státní orgán (nyní organizační složka) nesplnil povinnost vyplývající mu ze zákona o velké privatizaci a nepřevedl privatizovaný majetek na Fond, v důsledku čehož Fond nemohl dostát své povinnosti převést majetek na žalobkyni.
Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 11. 2002, č. j. 13 C 248/2001-27, řízení ohledně částky 457 677 683 Kč zastavil. Zbývající žalovaná částka 155 714 006 Kč představuje ušlé úroky ve výši 18,2 % při zaplacení kauce za dobu od 25. 11. 1997 do 20. 8. 1998 v celkové výši 1 930 696 Kč, ušlé úroky za depozitem částky 29 milionů Kč od Raiffeisen Zentralbank za období od 29. 1. 1998 do 17. 11. 1998 ve výši 3 494 734 Kč, ušlý zisk z důvodu nemožnosti provozovat předmětný podnik od 1. 3. 1998 do 31. 3. 2000 ve výši 110 979 083 Kč a úroky z půjček poskytnutých žalobci za účelem privatizace majetku do 31. 3. 2000 ve výši 36 055 196 Kč.
Rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 13 C 248/2001-86, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, když uvedl, že podle OdpŠk nelze věc posoudit, neboť pokud šlo o vztah žalobkyně a žalované, nejednalo se o vztah při výkonu veřejné moci, ale o vztah soukromoprávní. Tento rozsudek Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2010, č. j. 29 Co 427/2009-108, zrušil.
Usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 13 C 248/2001-116, Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, když uvedl, že ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Cm 99/2000, vzal za prokázané, že se žalobkyně domáhala téhož plnění na základě totožného skutkového stavu, přičemž v tomto sporu po právní stránce konstruovala svůj nárok také jako náhradu škody ze zmařené veřejné obchodní soutěže. Dospěl přitom k závěru, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005, č. j. 35 Cm 99/2000-533, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1 Cmo 225/2007-683, byla rozhodnuta skutkově shodná věc, a byla proto založena překážka věci pravomocně rozsouzené. Usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 29 Co 52/2011-126, který se se soudem prvního stupně zcela ztotožnil a odkázal pro stručnost na odůvodnění soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání je přípustné, když řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nadto vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka uvedla, že se neztotožňuje s výkladem a aplikací ustanovení §159a odst. 5 ve spojení s ustanovením §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka se domnívá, že zde není dána překážka věci pravomocně rozsouzené, když zde nebyla od počátku dána totožnost účastníků, ale nastala až v průběhu řízení, kdy již nemohla žalobkyně s předmětem řízení disponovat. Nadto zde ani není totožnost skutku, když žalobkyně opřela svůj nárok uplatněný v řízení vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 99/2000, o porušení povinnosti žalovaného Fondu spočívající v tom, že nezajistil v rozporu s podmínkami vyhlášené obchodní soutěže, aby na žalobkyni přešlo vlastnické právo k privatizovanému majetku, zatímco v předmětném řízení opřela svůj nárok o porušení právní povinnosti státu, jehož státní orgán (resp. organizační složka) nesplnil povinnost plynoucí mu ze zákona, když nepřevedl privatizovaným majetek na Fond.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 [§239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2) [§239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
Dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1. Dovolání je tedy přípustné v souladu s ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Pro rozhodnutí v předmětné věci je zásadní posouzení otázky, zda rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005, č. j. 35 Cm 99/2000-533, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č. j. 1 Cmo 225/2007-683, nastala překážka věci pravomocně rozsouzené.
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že proto, aby nastala překážka věci pravomocně rozsouzené, musí tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 99/2000, dovolatelka založila svůj nárok na skutkovém tvrzení, že žalovaný Fond porušil svou smluvní povinnost, když jednal v rozporu s podmínkami vyhlášené obchodní veřejné soutěže. Toto porušení spatřuje v tom, že žalovaný nezajistil, aby vlastnické právo k privatizovanému majetku přešlo na dovolatelku. V posuzovaném řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 248/2001, dovolatelka založila svůj nárok na skutkovém tvrzení, že žalovaná Česká republika, respektive její organizační složka (dříve státní orgán), porušila svou zákonnou povinnost, když jednala v rozporu se zákonem o velké privatizaci. Toto porušení spatřuje v tom, že žalovaná nepřevedla privatizovaný majetek na Fond. Z uvedeného je zřejmé, že v souzené věci není naplněna totožnost skutku, a tedy nemůže jít o věc pravomocně rozsouzenou.
Z uvedeného vyplývá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda jde v projednávané věci o překážku věci pravomocně rozsouzené, a proto nelze rozsudek odvolacího soudu požadovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud věcně rozhodne o žalobním návrhu dovolatelky a přihlédne přitom k předchozímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 924/2010, v němž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k tomu, jaké skutečnosti vedli ke zmaření privatizace státního podniku dovolatelkou.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu