ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2495.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2495/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Mgr. Ing. L. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 135 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 85/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 17 Co 144/2015-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 7. 2014, č. j. 15 C 85/2012-129, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci 135 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce se domáhal žalované částky jako náhrady újmy, jež byla způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Vznik újmy pak žalovaný spatřoval v tom, že mělo dojít k zániku jeho evidovaného trvalého pobytu, který měl být nadále evidován na ohlašovně úřadu.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 1. 10. 2003 bylo Městským úřadem v Polné pod č. j. 3201/601/03/3 rozhodnuto tak, že žalobci zaniká právo trvalého pobytu a místem jeho trvalého pobytu bude nadále sídlo ohlašovny. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003 Krajského úřadu kraje Vysočina č. j. KUJI 18431/2003 PS bylo odvolání žalobce zamítnuto a správní rozhodnutí potvrzeno v celém rozsahu. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina bylo zrušeno dne 10. 3. 2010 rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 218/2006-126 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval existencí titulu zakládajícího právo žalobce k předmětnému bytu. Prvostupňové správní rozhodnutí bylo zrušeno a řízení zastaveno rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina, neboť navrhovatelka tohoto správního řízení v mezidobí zemřela. Odvolací soud pak sám v potřebné míře doplnil důkazní řízení, když nahlédl do výpisu z Centrální evidence obyvatelstva za účelem zjištění evidence trvalého pobytu dovolatele od 15. 5. 2001 až do dne vydání rozhodnutí.
Po právní stránce odvolací soud upřesnil, že se ze strany žalobce fakticky nelze domáhat náhrady škody z nesprávného úředního postupu, a to ani postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, neboť tento nárok žalobce uplatňuje samostatně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 180/2010, a nadále se zabýval pouze odpovědností státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přičemž dospěl k závěru, že se v tomto případě nejedná o nezákonné rozhodnutí, neboť poté, co bylo Krajským soudem v Brně zrušeno správní rozhodnutí, jímž byl trvalý pobyt žalobce v předmětném bytě evidenčně zrušen, bylo v řízení pokračováno a řízení bylo zastaveno pro úmrtí navrhovatelky. Podle názoru odvolacího soudu pak nelze dovozovat vznik újmy žalobce za situace, kdy tento byl a je i nadále evidenčně hlášen na předmětné adrese. Odvolací soud se též ztotožnil s usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 3. 2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o ustanovení právního zástupce. Uvedl, že není zcela zřejmé, z jakého důvodu soud usnesením ze dne 18. 11. 2014, č. j. 15 C 85/2012-157 žalobci zástupce z řad advokátů ustanovil, neboť toto usnesení vydal bez odůvodnění. Dané usnesení je v rozporu s §30 odst. 2 o. s. ř., neboť jedná-li se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, není opodstatněné k ochraně zájmů účastníka ustanovit mu zástupce z řad advokátů.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Další skutečnost zakládající přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí též závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za ustálenou rozhodovací praxi označuje dovolatel stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Stanovisko“), přičemž konkrétně uvádí výňatek Stanoviska týkající se tzv. objektivní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, kde upozorňuje především na kritéria a specifika, která je nutno vzít v úvahu při stanovení formy a výše odškodnění. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soud prvního stupně pochybil, když zamítl žádost dovolatele o ustanovení právního zástupce v souvislosti s tím, že mu později, ač se nijak nezměnily poměry žalobce, právní zástupce ustanoven byl. Dovolatel také nesouhlasí s názorem obou soudů, že celková doba správního řízení neměla významný vliv na dovolatele. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s argumentací a závěry formulovanými v dovolání nesouhlasí. Uvádí, že odvolací soud se s tvrzeními dovolatele dostatečně vypořádal, za kterýmžto účelem doplnil před soudem prvního stupně provedené dokazování. Poukazuje na závěry odvolacího soudu, že dovolatel se fakticky domáhá náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoliv z titulu nesprávného úředního postupu, přičemž základ nároku není dán, neboť se v tomto případě nejedná o rozhodnutí nezákonné. S tímto názorem odvolacího soudu se žalovaná ztotožnila. Žalovaná se též ztotožnila s tím závěrem odvolacího soudu, že dovolateli žádná újma nevznikla s přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolatel byl a je i nadále evidenčně hlášen na předmětné adrese. Dle názoru žalované odvolací soud nepochybil ani při posuzování nutnosti právního zastoupení dovolatele. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Jak plyne z výše uvedeného, závěr odvolacího osudu spočívá ve vyřešení otázky, zda je v tomto případě titulem pro vznik škody a nemajetkové újmy nezákonné rozhodnutí, přičemž v rámci právního posouzení odvolací soud dospívá k závěru, že ono správní rozhodnutí, o které se jedná, nelze jako nezákonné hodnotit. V návaznosti na tento závěr konstatuje, že není dán základ nároku pro náhradu škody či nemajetkové újmy, přičemž samotnou otázkou náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného správního řízení se odvolací soud nezabýval, neboť toto je předmětem jiného řízení. Výše uvedené závěry dovolatel nikterak nezpochybňuje, naopak z obsahu dovolání je patrno, že dovolatel nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud neshledal předmětné řízení nepřiměřeně dlouhým, neboť odkazuje na judikaturu vztahující se právě k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Odvolací soud se však z výše uvedených důvodů nepřiměřenou délkou předmětného řízení nezabýval.
Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že pro přípustnost dovolání je nezbytné vymezit otázku hmotného či procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena a při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto případě stojí vymezení přípustnosti dovolání toliko na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla předmětem rozhodování odvolacího soudu, není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2967/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 769/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4598/2015).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanou vadou řízení spočívající v tvrzeném pozdním ustanovení zástupce (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu