ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2703.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2703/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalované Z. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 75/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2015, č. j. 15 Co 355/2014-193, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 53 C 75/2012-154, zamítl žalobu o určení, že budova – rodinný dům, stojící na pozemku parcely č. 1301, pozemek parcely č. 1301 – zastavěná plocha o výměře 183 m² a pozemek parcely č. 1300 – zahrada o výměře 273 m², to vše zapsané na LV 903 pro obec B., k. ú. Č. (dále již „nemovitosti“) byly ke dni 6. dubna 2012 ve vlastnictví J. V., zemřelé dne 6. dubna 2012. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení.
Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 30. června 2015, č. j. 15 Co 355/2014-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně; dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že předmětné nemovitosti byly k 6. dubnu 2012 ve vlastnictví zemřelé J. V. s odůvodněním, že darovací smlouva ze dne 16. února 2011, na základě které byly předmětné nemovitosti převedeny J. V. na žalovanou, je absolutně neplatná. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně, že předmětná darovací smlouva byla „platně uzavřena a nejedná se o smlouvu, na kterou by se vztahovalo ust. §38 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, soud je toho názoru, že jmenovaná si byla velice vědoma toho, co tímto úkonem činí, že tuto nemovitost daruje žalované, také to bylo zřejmě ovlivněné chováním žalobce vůči své matce, kdy byl na vánoce 2010 z tohoto bytu vykázán policií z důvodu nevhodného chování ke své matce.“ Odvolací soud následně zopakoval, že předmětná darovací smlouva „byla uzavřena platně, kdy žalobci se nepodařilo prokázat, že by (roz. zemřelá J. V., dárkyně) trpěla takovou duševní poruchou či byla v takovém špatném psychickém stavu, který by ji znemožňoval posoudit účel a smysl darovací smlouvy.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolatel zformuloval tak, že „požaduje, aby vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.“
Podle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jelikož darovací smlouva ze dne 16. února 2011 byla uzavřena zemřelou dárkyní v duševní poruše a je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatná. Dovolatel zpochybňuje znalecký posudek, o který soud prvního stupně, resp. odvolací soud opírá své rozhodnutí. Dovolatel dále shrnuje fyzické i psychické potíže zemřelé dárkyně a zdůrazňuje její „deficit v oblasti krátkodobé paměti.“ Dovolatel poukazuje i na „rychlost, s jakou byla darovací smlouva podepsána“ , resp. na závislost zemřelé dárkyně na žalované a dále uvádí, že sám je osobou bezúhonnou. Následně pak dovolatel obšírně popisuje zdravotní stav zemřelé dárkyně a jmenuje léky, které zemřelá pravidelně užívala. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není důvodné, neboť „žalobce ve svém dovolání v podstatě pouze repetuje stejné argumenty jako ve svém odvolání, tedy obsahem jeho dovolání je zejména kritika hodnocení důkazů prvostupňovým a odvolacím soudem a neprovedení revizního znaleckého posudku.“ Dále se věnuje problematice znaleckého posudku, z něhož soud prvního stupně vycházel a zdravotnímu stavu zemřelé dárkyně. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – nutno odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak ).
Ze shora shrnutého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel podaným dovoláním v zásadě polemizuje s odvolacím soudem, a to zejména ohledně skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, a částečně ohledně právního posouzení věci, aniž by ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolatel sice za hledisko přípustnosti podle §237 označil to, že „požaduje, aby vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak,“ ovšem, blíže nevymezil právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. jak by tato otázka měla být podle názoru dovolatele posouzena. Dovolatel toliko zpochybňuje úvahu odvolacího soudu týkající se (ne)platnosti předmětné darovací smlouvy a polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž by vymezil, od které dovolacím soudem vyřešené praxe se má (do budoucna) dovolací soud odchýlit, resp. kterou dovolacím soudem vyřešenou právní otázku má dovolací soud vyřešit jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takto vydaného rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http://nalus.usoud.cz ) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalované nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť její písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalobce odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalované v souvislosti s jejím zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu