ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2742.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2742/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) R. L. , zemřelé dne 8. listopadu 2014, b) PaeDr. R. M. , c) F. L. , d) B. L. , e) nezl. O. L. , f) M. M. , g) M. M. , všech zastoupených JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované BORS Břeclav a.s. , se sídlem v Břeclavi, Bratislavská 26, IČ 49969242, zastoupené Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 35/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2015, č. j. 1 Co 61/2015-236, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Co 61/2015-290, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali po žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy, kterou jim způsobila žalovaná, když její zaměstnanec žalované jako řidič autobusu dne 26. srpna 2010 srazil cyklistu F. L., jejich blízkého příbuzného, což vedlo k jeho bezprostřednímu úmrtí. Událost byla zaviněna řidičem autobusu, což vyplynulo ze zjištění učiněných v rámci trestního řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Mezi žalobci a zesnulým vládly nadstandardně úzké a hluboké vztahy, a jeho úmrtí je tudíž těžce zasáhlo.
Krajský soud v Brně (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 24 C 35/2012-157, určil žalované povinnost zaslat žalobcům a), b), c), d), f) a g) omluvu ve znění uvedeném ve výroku, dále určil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, ve zbytku navrhované náhrady žalobu zamítl, a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z toho, že mezi žalobci a zesnulým vládly velmi těsné vztahy a dospěl k závěru o mimořádnosti okolností i zásahu do osobnostní sféry žalobců. Konstatoval proto oprávněnost žaloby a žalobě tak co do požadované omluvy vyhověl, co do zadostiučinění v penězích vyhověl pouze zčásti.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 13. ledna 2015, č.j. 1 Co 296/2014-215, k odvolání žalobců i žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (kromě výroku VII.) rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu je nepřezkoumatelný, přičemž se soud prvního stupně též nedostatečně zabýval mimořádností zásahu do osobnostních práv žalobců, včetně úvah o vazbách mezi žalobci a vedení společné domácnosti.
Po té soud prvního stupně usnesením ze dne 16. února 2015, č.j. 24 C 35/2012-227, zamítl návrh žalobců b), f) a g) na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zemřelé žalobkyni a) a řízení o návrhu žalobkyně a) zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z přípisu žalobců, podle něhož žalobkyně a) zemřela dne 8. listopadu 2014 a dospěl k závěru, že podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále pouze „o.z.“) platí, že vznik, jakož i práva a povinnosti vzniklé z právních poměrů týkajících se osobních práv přede dnem nabytí účinnosti o.z. se posuzují podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále pouze „obč. zák.“). Právo na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák. je natolik svázáno s postiženou fyzickou osobou, že smrtí oprávněné osoby právo na peněžité zadostiučinění zaniká.
V dalším řízení soud druhého stupně usnesením ze dne 24. března 2015, č.j. 1 Co 61/2015-236, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2016, č.j. 1 Co 61/2015-290, odmítl odvolání žalobců b), f) a g) do odstavce výroku I. usnesení soudu prvního stupně a odstavec II. usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že se řízení o návrhu žalobkyně a) R. L. nezastavuje. Odvolací soud poukázal na §3069 o.z. a §1475 o.z., podle nichž se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele (v projednávané věci tedy o.z.) a podle něhož pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, včetně práv vázaných na jeho osobu, byly-li uplatněny u orgánu veřejné moci, což se v daném případě stalo. Žalobkyně a) uplatnila nárok na omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč žalobou podanou dne 20. srpna 2012. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že jsou dány podmínky řízení i o nároku zemřelé žalobkyně a).
Výrok II. usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním ze dne 24. června 2016, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když podle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně interpretoval §3028 a 3069 o.z., případně dovolatelka přípustnost dovolání odvozuje z toho, že předmětná otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Domnívá se, že v posuzovaném případě je třeba vyjít z ustálené judikatury k §13 odst. 2 obč.zák., že právo na finanční satisfakci jako nárok osobní povahy nemůže přejít na dědice, nikoli z ustanovení §1475 o.z. Na podporu svých tvrzení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu i na odbornou literaturu. Dovolatelka dále upozorňuje na to, že přechodné ustanovení §3028 o.z. sice uvádí, že práva vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, ale analogicky k tomu se dosavadní právní předpisy musí použít i na jejich zánik. Pokud tedy tvrzený nárok žalobkyně a) z titulu ochrany osobnosti vznikl za účinnosti obč.zák. a v té době bylo zahájeno i soudní řízení, mělo by se vycházet z úpravy v obč. zák. V opačném případě by byl porušen princip legitimního očekávání a právní jistoty účastníků. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích tak smrtí žalobkyně a) zanikl, nemůže tedy být předmětem dědění, a proto by řízení mělo být v části týkající se nároku žalobkyně a) zastaveno. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený výrok usnesení odvolacího soudu změnil nebo usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalobci b), f) a g), kteří poukázali na skutečnost, že dovolatelka nezpochybňuje právní úpravu, kterou použily soudy obou stupňů, a proto její očekávání, že soudy budou novou a jednoznačnou právní úpravu obsaženou v o.z. ignorovat, není legitimní. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Dovolání žalované není přípustné.
Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Dovolací soud poukazuje na to, že v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o.z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Nepravá retroaktivita práva přitom spočívá v kombinovaném právním režimu právního vztahu, kdy otázky vzniku (nikoli též zániku) právního vztahu se řídí dřívější právní normou, obsah právního vztahu se po nabytí účinnosti nové normy zcela řídí jejím ustanovením. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik osobních, rodinných a věcných vztahů, jakož i další právní následky, pokud nastaly před 1. 1. 2014, se tak posoudí podle staré právní úpravy (nemá-li občanský zákoník jiné zvláštní přechodné ustanovení). Právní skutečnosti, které nastaly počínaje 1. 1. 2014 a které působí změny, zánik či jiné právní následky v těchto vztazích, se posoudí od tohoto data podle nového občanského zákoníku (srovnej Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2318). Stejný závěr ve skutkově obdobné věci Nejvyšší soud učinil také např. ve svém usnesení ze dne 29. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 81/2016.
V projednávané věci tak s ohledem na vyložené skutečnosti nejde o eventualitu přípustnosti dovolání vycházející z tvrzení dovolatelky, že předmětná právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, resp. že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně (resp. odvolací soud) v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu