ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2756.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2756/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., zastoupeného JUDr. Pavlou Prášilovou, advokátkou se sídlem v Zábřehu, Valová 301/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 937 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 127/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 11 Co 301/2015-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 22 C 127/2013-47, zamítl žalobu na zaplacení částky 937 500 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 220/2011 vydal úředník závislý na žalované vládě a placený žalovanou procesní stranou usnesení, kterým po žalobci vymáhal platbu za připuštění k soudu ve výši 50 000 Kč, že vydal usnesení o zastavení řízení, že došlo k nesprávné implementaci a chybné transpozici směrnic Rady (zejména čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES), k „ignorování čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU, neboť žaloby dle zákona č. 198/2009 Sb. by měly být stejně jako žaloby dle zákona č. 82/1998 Sb. osvobozeny od soudních poplatků“, že Městský soud v Praze nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, že neshledal důvod pro přerušení řízení, a že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 135/13, tato pochybení nenapravil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Závěry odvolacího soudu, že postup orgánu státu se projevil právě v obsahu rozhodnutí uvedených soudů, a na věc tak byl správně aplikován zákon č. 82/1998 Sb., jsou v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 839/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1301/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/15).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, na který žalobce odkazuje a podle něhož měl soud dle žalobcova názoru postupovat, se týká jiných skutkových okolností a na posuzovanou věc se tedy nevztahuje.
Nad rámec výše uvedeného je nutné zdůraznit, že uvádí-li právní zástupce v dovolání, že žalobce podal proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu „dovolání, na jehož písemné vyhotovení odkazuji a dále uvádím“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že k podání samotného žalobce ze dne 2. 2. 2016 (č. l. 72) nelze vzhledem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k §241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: „V ustanovení §241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/15 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).
Jak vyplývá z výše uvedeného, vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99).
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu