ECLI:CZ:US:2013:4.US.135.13.1
sp. zn. IV. ÚS 135/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Masarykova 795/41, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012 č. j. 15 Co 447/2012-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 č. j. 22 C 220/2011-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se chybné transpozice čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78/ES takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 10. 1. 2013 se A. Ž. (dále jen „žalobce“ případně „stěžovatel“) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení, vydaná v řízení o zaplacení 1 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené diskriminačním zasahováním do práva na ochranu majetku.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících“), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, kterou neformuloval, a tvrdil, že „došlo k chybné transpozici čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78/ES, a že členský stát nesmí profitovat z této chybné transpozice.“
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti (dále jen „žalovaná“) s odkazem na zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), zaplacení 1 250 000 Kč jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena diskriminačním zasahováním do jeho práva na ochranu majetku.
Dne 6. 12. 2011 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „nalézací soud“) zamítl žádost žalobce o osvobození od placení soudních poplatků.
Dne 17. 4. 2012 Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 12. 2011 potvrdil.
Dne 13. 11. 2012 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3622/12 ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a s ní spojený návrh na zrušení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 21. 5. 2012 nalézací soud usnesením vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ze žaloby; poplatek ve lhůtě zaplacen nebyl.
Dne 9. 7. 2012 nalézací soud rozhodl asistentem soudce o zastavení řízení (výrok I.) pro nezaplacení soudního poplatku, a nákladech řízení (výrok II.).
Dne 25. 10. 2012 odvolací soud k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 9. 7. 2012 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že „postupem obecných soudů byl zbaven přístupu k soudu, jen na podkladě chybných, nepravdivých a právně neakceptovatelných argumentů asistenta soudce“, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a svévolně byl zbaven práva na svého soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k nalézacímu soudu stěžovatel vyjádřil pochybnosti „jak o nestrannosti asistenta soudce vůči osobě stěžovatele, tak o pravomoci asistenta soudce činit úkony a rozhodnutí v právní věci stěžovatele.“
Stěžovatel dále polemizoval se závěrem odvolacího soudu nepřerušit řízení a nepředložit Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí žádnou předběžnou otázku, a navrhl, aby tuto otázku, jejíž znění ovšem žádným přijatelným způsobem neformuloval, předložil tomuto soudu Ústavní soud.
Návrhy na zrušení jednotlivých ustanovení stěžovatel odůvodnil polemikou ohledně právního postavení asistentů soudců, „u nichž je zcela zjevně patrno, že nejsou osobami v postavení soudců“, z čehož dle stěžovatele plyne rozpornost jejich postavení s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), Listinou, ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, včetně práva EU, konkrétně s čl. 3, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 94 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
Výše již zmíněný návrh na předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie stěžovatel odůvodnil stručným tvrzením o chybné transpozici předmětných směrnic a nutností „získat relevantní výklad od zákonného soudce, tj. od Evropského soudního dvora, kterým lze překonat rozpor vnitrostátní právní úpravy s právem EU, neboť v opačném případě se žalovaný stát vystavuje riziku řízení dle čl. 258 SFEU.“
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud především v tvrzení, že zastavením občanskoprávního řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě byla stěžovateli odepřena možnost domáhat se základního práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jinak řečeno, mělo být porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti občanskoprávní žaloby civilními soudy z hlediska splnění podmínky zaplacení soudního poplatku.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem (Ústavní soud nevyjímaje) zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
Žalobce v občanskoprávním soudnictví je povinen současně s podáním návrhu na zahájení řízení zaplatit soudní poplatek. Následky nezaplacení soudního poplatku v zákonem případně soudem stanovené lhůtě jsou uvedeny v ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích; z něho mj. plyne, že nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví; nejzazším dnem k zaplacení soudního poplatku ve věcech civilního soudnictví je den, kdy uplyne lhůta k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Pokud jde o usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2012, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody, pro které odvolací soud usnesení nalézacího soudu potvrdil, neakceptoval námitky žalobce proti postupu asistenta soudce nalézacího soudu ani jeho návrh na předložení předběžné otázky soudnímu dvoru EU, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyloženy; Ústavní soud, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, na ně zcela odkazuje. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se správným závěrem obecného soudu neschopnou věc posunout do roviny ústavněprávní. Z uvedeného vyplývá, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dále konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu, předmětu a účastníků samotných identifikuje, res. připodobňuje, řadě jiných ústavních stížností stěžovatelem podaných především v návaznosti na jeho neosvobození od soudních poplatků (srov. mimo jiné např. pro zjevnou neopodstatněnost dne 6. 9. 2012 resp. 20. 9. 20121 odmítnuté ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 3426/12 a sp. zn. III. ÚS 3622/12, případně dosud nerozhodnuté stížnosti sp. zn. IV. ÚS 3828/12 a sp. zn. II. ÚS 4777/12).
Jelikož logickým důsledkem neosvobození od soudního poplatku je podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, po marném uplynutí poplatníku stanovené lhůty, zastavení řízení, lze důvody odmítnutí výše uvedených ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost vztáhnout i na projednávaný případ a Ústavní soud na ně též odkazuje.
Ústavní soud dále připomíná, že nemohl akceptovat výhrady stěžovatele proti postupu nalézacího soudu při rozhodování asistentem soudce, neboť nedostatky v tomto směru, resp. pochybnosti o nezávislosti asistenta soudce nalézacího soudu, mohly být a také byly napraveny v průběhu odvolacího řízení, kdy o odvolání proti usnesení nalézacího soudu o zastavení řízení rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. V této souvislosti lze připomenout, že občanskoprávní řízení není povinně dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo.
Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i návrh stěžovatele na zrušení části právních předpisů výše specifikovaných.
K návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavní soud připomíná závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“), dle nichž Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování EU nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces (a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva), pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněné mj. v časopise Soudní judikatura – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).
V projednávaném případě nalézací i odvolací soud své odmítnutí návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie dostatečně odůvodnily. Obdobně ani Ústavní soud neshledal jakékoliv důvody pro stěžovatelem navrhovaný postup, a to nejen proto, že stěžovatel (jak bylo výše již poznamenáno) předběžnou otázku nijak neformuloval, ale též pro nesplnění podmínky plynoucí z článku 267 Smlouvy o fungování EU.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu