ECLI:CZ:US:2012:3.US.3622.12.1
sp. zn. III. ÚS 3622/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Šumperk, Kozinova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012 č. j. 30 Cdo 4094/2011-117, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011 č. j. 64 Co 241/2010-78 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2009 č. j. 18 C 68/2007-56, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na její projednání před soudem, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a dále i pro porušení práva na náhradu škody garantovaného článkem 36 odst. 3 Listiny a článkem 13 Úmluvy. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), neboť je názoru, že je rozporné se zmíněným článkem 36 odst. 3 Listiny, jakož i článkem 13 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 8. 2009 č. j. 18 C 68/2007-56 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (žalované) domáhal zaplacení částky 3 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nezařazením jeho výpovědi ze dne 8. 3. 2001 do spisu vedeného v jeho trestní věci. Soud vysvětlil, že namítaný postup orgánů činných v trestním řízení nelze (z pohledu odpovědnosti státu) posuzovat jako nesprávný úřední postup, jestliže našel výraz v meritorním rozhodnutí; vzhledem k tomu, že rozhodnutí v trestní věci nebylo pro nezákonnost zrušeno, není zde odpovědnostní titul dán. Pro úplnost dodal, že nárok stěžovatele by byl promlčen.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2011 č. j. 64 Co 241/2010-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nárok stěžovatele shledal promlčeným, neboť nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku podáním dřívější obsahově totožné žaloby, jestliže řízení o ní bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2012 č. j. 30 Cdo 4094/2011-117 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť úsudek o nesplnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je zcela v souladu s jeho konstantní (a odkazovanou) judikaturou. Namítá-li stěžovatel, že se domáhal náhrady nemajetkové újmy "z nesprávného úředního postupu", předkládá tím "vlastní právní posouzení", nadto nesprávné, jímž soud není vázán. Otázkou promlčení nároku se zabývat netřeba; není-li zde odpovědnosti státu vůbec, nelze uvažovat ani o promlčení odpovídajícího - tvrzeného - práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jím předloženou otázkou promlčení nároku, a jeho dovolání odmítl z jiného důvodu. K tomu doplňuje, že předchozí řízení o totožném nároku bylo zastaveno pochybením soudů, pakliže jej neosvobodily od soudních poplatků s odůvodněním, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, čímž nepřípustně prejudikovaly konečné rozhodnutí ve věci (srov. nález v jiné stěžovatelově věci sp. zn. II. ÚS 2379/08); rovněž pominuly, že v průběhu tohoto řízení se novelou zákona č. 82/1998 Sb. stalo řízení o náhradu nemajetkové újmy osvobozeným od soudního poplatku, stejně jako to, že pro omezenost svých zdrojů způsobenou výkonem trestu odnětí svobody soudní poplatek ve výši 140 000 Kč nebyl schopen uhradit. Ústavní nekonformitu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel shledává v okolnosti, že vylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím v případě, že nebylo pro nezákonnost zrušeno, čímž jsou takto poškození znevýhodněni oproti těm, kdo utrpěli újmu nesprávným úředním postupem státu, což je v kolizi s požadavkem "účinné nápravy" ve smyslu článku 13 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje také na rozsudek Evropského soudního dvora sp. zn. C-224/01, zakotvující povinnost členských států k náhradě škody způsobené porušením práva Evropských společenství.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel kritiku napadených rozhodnutí odvíjí především od aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., které podle jeho názoru trpí protiústavností.
Toto ustanovení, jež podmiňuje vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jeho zrušením nebo změnou příslušným orgánem, vychází - mimo jiné - z předpokladu, že účastník řízení postižený nezákonností vydaného rozhodnutí využije všech dostupných (opravných) procesních prostředků, a aby teprve v druhém sledu, po jeho autoritativním odstranění se domáhal náhrady případné škody, která mu nezákonným rozhodnutím mohla vzniknout. Současně - zcela adekvátně - akceptuje zásadu presumpce správnosti soudního rozhodnutí, což logicky vede k tomu, že soud rozhodující o náhradě škody je rozhodnutím "příslušného orgánu" vázán a sám posuzovat zákonnost takového rozhodnutí oprávněn není (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 541/08 ze dne 30. 4. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 637/05 ze dne 5. 10. 2006 a usnesení sp. zn. I. ÚS 769/04 ze dne 1. 6. 2005, usnesení sp. zn. II. ÚS 1015/10 ze dne 26. 5. 2010), neboť jinak by šlo o nepřijatelnou revizi pravomocného rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 945/07 ze dne 2. 10. 2007).
O protiústavní "diskriminaci" oproti osobám poškozeným nesprávným úředním postupem tedy nemůže být řeč; odlišnost obou odpovědnostních režimů vyplývá z povahy věci (presumpce "správnosti úředního postupu" nedává smysl).
Stěžovateli se dostalo přezkumu příslušného soudního rozhodnutí vydaného v jeho trestní věci včetně přezkumu Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 314/05 a sp. zn. IV. ÚS 415/06) a využité opravné prostředky byly efektivní a reálně způsobilé toto rozhodnutí odklidit, bylo-li by shledáno nezákonným [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2159/11 ze dne 23. 2. 2012, nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17)]. K tomu v příslušných řízeních nedošlo, a toto rozhodnutí naopak bylo v příslušných řízeních seznáno nejen zákonným, ale i ústavně konformním, a nelze je znovu zpochybňovat a podrobovat revizi v rámci řízení o odpovědnosti státu za škodu.
Že odpovědnost státu za stěžovatelem tvrzený nesprávný úřední postup založena být v právu nemohla, stěžovatel ani relevantně nezpochybňuje.
Právo na účinné právní prostředky nápravy zaručené článkem 13 Úmluvy samozřejmě neznamená, že "účinným prostředkem" je až ten, který zajistí stěžovateli náhradový úspěch.
Návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je z uvedených důvodů zjevně neopodstatněným.
Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i ohledně napadených soudních rozhodnutí, neboť jejich protiústavnost stěžovatel odvíjel od aplikace ustanovení, jež Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.
Zcela nad rozhodný rámec, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, se poznamenává, že i otázku stavení promlčecí doby posoudily obecné soudy v souladu se zákonem; nelze totiž již přezkoumávat správnost usnesení, jímž bylo předešlé řízení o náhradu škody zastaveno, jestliže nabylo právní moci. V ústavní stížnosti vznesené námitky jsou proto zcela bezcenné, a to platí i co do odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2379/08 (nadto úvahy o "zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva" tam byly předneseny ve specifickém kontextu průmětu základního práva dle čl. 7 odst. 1 Listiny do zákonné ochrany vymezené ustanovením §11 obč. zák., o což v dané věci nešlo).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v senátu usnesením (bez jednání) odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu