ECLI:CZ:US:2014:4.US.3828.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3828/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kopečkem, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 74/2012-28 ze dne 29. 3. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 45/2011-20 ze dne 9. 1. 2012, o návrhu na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů a o návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), a aby předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie o tom, zda odporuje právu Evropské unie, pokud soudní řízení zahájená na základě žaloby na ochranu před diskriminací dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, ve znění pozdějších předpisů, nejsou osvobozena od soudních poplatků, ačkoliv čl. 7 odst. 1 Směrnice 2000/43/ES a čl. 9 odst. 1 Směrnice 2000/78/ES stanoví, že účinná ochrana proti diskriminaci musí být dostupná všem osobám, které se cítí být poškozeny nedodržením zásady rovného zacházení. Stěžovatel rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, resp. aby byla účastníkům řízení uložena povinnost uhradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobu o zaplacení částky 6.150. 000,- Kč s příslušenstvím a částky 50.000,- Kč měsíčně; jednalo se o nemajetkovou újmu, která měla stěžovateli vzniknout na jeho právu na budoucí důchodové zabezpečení v období od 6. 3. 2011 do 6. 6. 2011, kdy byl vyloučen z působnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením č. j. 21 C 45/2011-20 ze dne 9. 1. 2012 zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelovy poměry by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků v rozsahu 64 %, nicméně toto osvobození nebylo možno přiznat, neboť se ze strany stěžovatele jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze jej usnesením č. j. 22 Co 74/2012-28 ze dne 29. 3. 2012 jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí obvodního a městského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Pochybení konstituující neoprávněný zásah do výše uvedených ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že městský soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, dále v tom, že řízení o žalobě z důvodu ochrany před diskriminací by měla být osvobozena od soudních poplatků, že asistent soudce, který o návrhu na osvobození od soudních poplatků rozhodl, k tomu nebyl oprávněn, že soud dospěl k chybným závěrům ohledně svévolného uplatňování práva a konečně že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 11. 2012 podrobil stěžovatel kritice výklad rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci "Unibet", tak jak jej v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2493/12 ze dne 10. 7. 2012 a III. ÚS 1550/12 ze dne 23. 8. 2012 provedl Ústavní soud.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud stručně odkázal na obsah svého rozhodnutí, městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatel reagoval na vyjádření obvodního soudu replikou, v níž uvedl, že setrvává na svých stanoviscích, závěrech a návrzích, jak byly prezentovány v ústavní stížnosti a svá tvrzení dále doplnil o argument, že obecné soudy měly zohlednit rovněž ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dle nějž se od soudního poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění a dalších podobných dávek. Toto ustanovení mohlo být dle přesvědčení stěžovatele na jeho žalobu aplikováno.
III.
Poté, co Ústavní soud námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo.
Je třeba předeslat, že Ústavní soud řešil obdobné námitky stěžovatele již v rámci jeho předchozích podání evidovaných pod sp. zn. III. ÚS 1550/12, sp. zn. IV. ÚS 2493/12, sp. zn. II. ÚS 3426/12, sp. zn. II. ÚS 4777/12 a sp. zn. IV. ÚS 135/13, přičemž všechny ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (tato rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry obsažené v citovaných rozhodnutích lze vztáhnout i na tuto věc.
Dle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se dle jejich názoru jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu podrobně zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že závěr o zjevně bezúspěšném uplatňování práva nelze opřít toliko o počet podání, která v minulosti vůči soudu učinil, nýbrž je nutno vždy přihlédnout k charakteru aktuální žaloby. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska, tedy vztaženo na konkrétní nárok v žalobě vznesený, možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně nesprávnosti skutkových zjištění, vážících se k jeho osobním a majetkovým poměrům, na významu.
Vytýkal-li stěžovatel městskému soudu, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, lze v tomto ohledu uvést, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatel spatřoval diskriminaci v tom, že je s ním v oblasti důchodového zabezpečení zacházeno odlišně, neboť vykonává trest odnětí svobody. Již jen z označení směrnice Rady 2000/43/ES a zejména z jejího čl. 1 však vyplývá, že účelem tohoto předpisu je stanovit rámec pro boj s diskriminací na základě rasy nebo etnického původu. Obdobné platí i pro směrnici Rady 2000/78/ES, jejímž účelem podle jejího čl. 1 je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání, a to na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Tyto směrnice tedy případ stěžovatele vůbec nepokrývají. Městský soud tedy nikterak nepochybil, pokud nepostupoval způsobem stěžovatelem navrženým a ani Ústavní soud nespatřuje důvod se v této věci na Soudní dvůr Evropské unie obracet.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani výhrady stěžovatele proti tomu, že v prvním stupni rozhodoval o jeho návrhu asistent soudce. Ani případná pochybnost o nezávislosti asistenta soudce totiž neměla význam za situace, kdy proběhlo odvolací řízení, v jehož rámci rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Občanskoprávní řízení není povinně dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo (srov. již citované usnesení IV. ÚS 135/13).
Námitku, že řízení mělo být osvobozeno od soudního poplatku v důsledku přednosti evropské legislativy, již Ústavní soud vypořádal výše. Odkaz na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích nebyl případný, neboť by se jednalo o nepřiměřeně extenzivní výklad citovaného ustanovení, které cílí na spory o dávky, na nichž je jejich poživatel existenčně závislý. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona o vyšších soudních úřednících. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení ani náhradu nákladů právního zastoupení (§62 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu