ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2800.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2800/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) L. B. , a b) R. B. , zastoupených JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, proti žalovanému BETA-DELTA-INTERNACIONAL, s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, identifikační číslo osoby 252 26 339, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 309/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2016, č. j. 13 Co 317/2015-451, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2015, č. j. 20 C 309/2010-425, zamítl žalobu na určení, že stavební pozemek o výměře 80 m², jehož součástí je stavba – rodinný dům, a k pozemku o výměře 312 m², zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území S. H., obec Ch., na listu vlastnictví č. 86 (dále též „nemovitosti“) jsou ve společném jmění manželů, žalobce a žalobkyně, a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 36.108,- Kč k rukám jeho advokáta. Soud prvního stupně dále rozhodl o přiznání odměny JUDr. Petru Bayerovi, ustavenému zástupci žalobců.
Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. února 2016, č. j. 13 Co 317/2015-451, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, načež dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V předmětné věci se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, přičemž zpochybňovali platnost kupní smlouvy ze dne 19. května 2010, na základě které přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného. Soud prvního stupně ani soud odvolací však kupní smlouvu neshledaly neplatnou. Soud prvního stupně dále zkoumal i to, zda směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2009, sp. zn. 43 Cm 178/2009, jímž byla žalobci a) uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 800.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, byl vydán důvodně, přičemž dospěl k pozitivnímu závěru, ač žalobce a) zpochybňoval pravost svého podpisu na směnce. Odvolací soud se dále zabýval i tvrzením žalobců, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v omylu, resp. že je neplatná z důvodu nezpůsobilosti žalobce a) k právním úkonům. Dospěl k závěru, že „v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by žalobci mohli být uvedeni žalovaným v omyl o jejich povinnosti uhradit žalovanému dluh, který pak byl započten na kupní cenu za jejich nemovitost“ . Ve vztahu k nezpůsobilosti k právním úkonům pak odvolací soud konstatoval, že „ke zhoršení zdravotního stavu žalobce a) došlo až později v době, když už všechny pro rozhodnutí ve věci rozhodné právní úkony byly učiněny.“ Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. shledávají v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a tato právní otázka má být dle názoru žalobců posouzena dovolacím soudem jinak a rovněž hmotněprávní otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena“ .
Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku absolutní neplatnosti právního úkonu, a to uzavření kupní smlouvy ze dne 19. května 2010, neboť „své rozhodnutí spojil toliko s existencí směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2009, aniž vzal v úvahu širší okolnosti.“ Dovolatelé tvrdí, že kupní cena podle předmětné kupní smlouvy byla uhrazena zápočtem proti pohledávce žalovaného dle výše uvedeného směnečného platebního rozkazu, přičemž žalobce měl uzavřít „kupní smlouvu pod tíhou směnečného platebního rozkazu, tedy nejednal při uzavření smlouvy svobodně.“ Dovolatelé zpochybňují skutkový závěr soudu prvního stupně a odvolacího soudu týkající se pravosti podpisu žalobce a) na směnce a dále shrnují, že žalobce (není specifikováno, který z žalobců) jako spotřebitel hledal pomoc s řešením exekučně vymáhaných dluhů, načež řešení potíží prvého žalobce vyústilo v to, že „prvý žalobce byl zavázán novými dluhy vytvořenými smlouvami zhotovenými žalovaným s výsledkem několikanásobně vyššího dluhu, než před zahájením pomoci měl.“ Činnost žalovaného měla směřovat k řešení situace žalobce a), a nikoli k vytvoření nového dluhu. Dovolatelé tvrdí, že „jednání žalovaného v poskytování půjček s krátkou splatností, zajištěných zcela nepřiměřenými smluvními pokutami a úroky či odměnou, vedlo ke vzniku nových ještě podstatně vyšších dluhů…“ Dovolatelé dále tvrdí, že soudy řádně neposuzovaly veškeré okolnosti týkající se smluv uzavřených mezi žalobci a žalovaným, přičemž některé z těchto smluv měly být v rozporu s dobrými mravy. Správně měl odvolací soud smlouvu o půjčce podřadit pod ustanovení §51a a násl. obč. zák.
Dovolatelé konečně zpochybňují i skutkové závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu týkající se existence omylu, v němž měla být podepsána předmětná kupní smlouva, a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a) a b).
Žalovaný se k dovolání i přes výzvu soudu prvního stupně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců – jak bude rozvedeno níže – je nutno odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Ze shora shrnutého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé podaným dovoláním v zásadě polemizují s odvolacím soudem, a to jak ohledně skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, tak i ohledně právního posouzení věci, aniž by ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolatelé za hledisko přípustnosti ve smyslu §237 sice označili to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a tato právní otázka má být dle názoru žalobců posouzena dovolacím soudem jinak a rovněž hmotněprávní otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena,“ ovšem k prvému z výše uvedených hledisek přípustnosti blíže nevymezili právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. jak by tato otázka měla být posouzena. Ve vztahu k prvému vymezenému hledisku přípustnosti dovolatelé toliko zpochybňují úvahu odvolacího soudu týkající se (ne)platnosti kupní smlouvy, polemizují s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž by v dovolání uvedli, od které dovolacím soudem vyřešené praxe se má (do budoucna) dovolací soud odchýlit, resp. kterou dovolacím soudem vyřešenou právní otázku má dovolací soud vyřešit jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ani vztahu k druhému dovolateli vymezenému hledisku přípustnosti dovolání, tj. ve vtahu k „hmotněprávní otázce, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“ , dovolatelé řádně nevymezili, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. I ve vztahu k tomuto hledisku přípustnosti dovolání dovolatelé toliko polemizovali se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu