ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.29.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 29/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody ve výši 3 002 167 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 243/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, č. j. 25 Co 50/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30 C 243/2009-150, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2014, č. j. 30 C 243/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2014, č. j. 30 C 243/2009-175, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 002 167 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Současně žalobkyni uložil, aby žalované nahradila znalečné ve výši 17 490 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Částky 3 002 167 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku vydání rozhodnutí Státní plavební správy ze dne 27. 7. 2007, č. j. 4490/PH/07, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 31. 1. 2008, č. j. 231/2007-230-VPL/5, kterými byla žalobkyni uložena povinnost ukončit půjčování malých plavidel s vlastním strojním pohonem na vodním toku Sázava, v lokalitě Český Šternberk, a ze specifikovaných plavidel odstranit spalovací motory, pokud budou umístěna na vodní cestě v uvedené lokalitě. Tato rozhodnutí byla zrušena rozhodnutím ministra dopravy ze dne 19. 5. 2008, č. j. 16/2008-510-RK/2, a věc byla vrácena Státní plavební správě k dalšímu řízení. Usnesením Státní plavební správy ze dne 23. 6. 2008, č. j. 291/Ř/08, byla následně zrušena platnost lodních osvědčení ze dne 27. 4. 2006 vydaných žalobkyni pro pět plavidel s přívěsným zážehovým motorem určených k provozu v plavební zóně Sázava – Český Šternberk, a to s účinky ode dne jejich vydání, neboť uvedená lodní osvědčení byla vydána v rozporu s právními předpisy, vztahoval-li se s účinností od 1. 3. 2006 na předmětnou vodní cestu zákaz plavby se spalovacími motory.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně ve svém dovolání namítala, že odvolací soud účelově zúžil řešení újmy, která žalobkyni vznikla, pouze na otázku příčinné souvislosti a pominul tak věcný základ titulu právního nároku, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek, a to: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, neboť nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010).
Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že žalobkyni nebyla způsobena škoda ve formě ušlého zisku v příčinné souvislosti s jednáním státu, neboť v rozporu se souhlasem Státní plavební správy se zřízením a provozováním půjčovny malých plavidel ze dne 7. 6. 2005 a jeho přílohou žalobkyně při provozu půjčovny využívala taktéž plavidla s vlastním strojním pohonem a z této nezákonné činnosti profitovala. Nezákonná rozhodnutí, kterými byla žalobkyni uložena povinnost ukončit provozování plavidel se spalovacími motory, tak nemohla žalobkyni způsobit tvrzenou škodu, když ani při jejich absenci by žalobkyni zisk nevznikal. Odvolací soud také shledal, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda spočívající v rozdílu mezi pořizovací a prodejní cenou plavidel v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí, neboť k pořízení plavidel a zaplacení kupní ceny se žalobkyně zavázala již před vydáním nezákonných rozhodnutí. Uvedené závěry žalobkyně nijak nezpochybňuje. Žalobkyní uplatněné námitky proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (povolená plavební zóna, povaha lodních osvědčení, rozpor ohledně vydaných rozhodnutí, schválení výroby lodí, opomenutí státního úředníka ohledně účinnosti novely vyhlášky č. 241/2002 Sb., náhrada nákladů odvolacího řízení). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobkyní tvrzenými vadami řízení (nevyslechnutí svědka - pracovníka leasingové společnosti).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu