ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3353.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3353/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně Dr. M. Ch. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 10 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 33/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 54 Co 413/2015-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 8. 2015, č. j. 31 C 33/2014-134, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované spočívající v zaplacení 10 000 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni uhradit žalované částku ve výši 600 Kč jako náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala uvedené částky jako náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, který měl spočívat v jejich nečinnosti, porušení povinnosti činit úkon a nevydání žádného rozhodnutí, a to ani k 21. 12. 2012, dalších konkrétních pochybení a nezákonných rozhodnutí specifikovaných v žalobě. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že nebyly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
V záhlaví uvedeným rozsudkem bylo Městským soudem v Praze potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 2 a vyjádřil se k několika odvolacím námitkám žalobkyně, které se však přímo nevztahovaly k meritu věci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně, žádá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu jednání. Namítá, že celé dosavadní řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Dále uvádí, že napadené rozhodnutí závisí zejména na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi řešena nebo má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak. V dovolání žalobkyně opakuje argumenty již dříve jmenované v žalobě či odvolání.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která prokázala právnické vzdělání podle §241 odst. 2 písm a/ o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podané dovolání však neobsahuje žádné vymezení přípustnosti a soustředí se opakování žalobních tvrzení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z obsahu dovolání není zřejmé, že by důvod jeho přípustnosti mohlo zakládat porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces či jejího jiného ústavním pořádkem zabezpečeného práva.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu