ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.344.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 344/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce města Sedlčany , se sídlem v Sedlčanech, nám. T. G. Masaryka 32, identifikační číslo osoby 002 43 272, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Žižkova 708, proti žalovaným 1) Ing. H. J. , 2) M. L. , 3) A. L. , 4) Ing. M. T. , 5) Ing. H. T. , 6) J. V. , 7) Ing. P. T. , 8) T. T. a 9) V. T. , všem zastoupeným Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 155/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co 223/2015-350, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co 223/2015-350, se vyjma jeho výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 C 155/2013-305, výrokem I. určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo 977/2 ostatní plocha, ostatní komunikace, 977/3 ostatní plocha, ostatní komunikace, 988/2 trvalý travnatý porost a 989/2 vodní plocha, vodní nádrž umělá, všech zapsaných v k. ú. a obci S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č. 2438.“ , výrokem II. zastavil řízení o vzájemné žalobě žalovaných o určení spoluvlastnictví žalovaných k označeným pozemkům, výrokem III. zamítl vzájemnou žalobu žalovaných o určení jejich spoluvlastnictví k označeným pozemkům, a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných (směřujícího pouze do části meritorního výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví žalobce ve vztahu k pozemkům p. č. 977/2 a p. č. 977/3 v k. ú. S.) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co 223/2015-350, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v části, kdy bylo rozhodováno o určení vlastnictví ve vztahu k pozemku parc. č. 977/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a pozemku parc. č. 977/3 – ostatní plocha, ostatní komunikace, obou zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, pro k. ú. a obec S., na LV č. 2438, a dále ve výrocích III. a IV.“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto své kasační rozhodnutí odvolací soud odůvodnil následovně:
„Odvolací soud podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu hospodářské smlouvy č. 33/4064-7, kupních smluv ze dne 2. 3. 1971, protokolu ze dne 2. 3. 1971 a geometrického (polohopisného) plánu na č. l. 180 a dospěl k závěru, že sice protokol ze dne 2. 3. 1971 není nedílnou součástí kupních smluv z téhož data, ale z uvedených listin lze dovodit, že sporné pozemky byly ještě v červnu 1959 evidovány ve výměře 26.295 m2 (parc. č. 811) a 1.205 m2 (parc. č. 812), tj. ve výměře větší, než která byla předmětem ocenění dle protokolu a následně převodu kupními smlouvami, a to 19.228 m2 u parc. č. 811 a 912 m2 u parc. č. 812, přičemž ohledně takovýchto výměr pozemků uzavíral následně dne 1. 4. 1971 Krajský investorský ústav Praha hospodářskou smlouvu s Městským národním výborem v Sedlčanech. S ohledem na to, že k podpisu protokolu došlo téhož dne jako k podpisu kupních smluv, a to mezi týmiž osobami, lze uzavřít, že smluvní strany (respektive osoby oprávněné za ně jednat) věděly, jaký je skutečný rozsah převádění výměry sporných pozemků.
Vzhledem k uvedenému odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, který oproti soudu I. stupně dospěl k závěru, že bylo-li prokázáno, že účastníci kupních smluv z 2. 3. 1971 (či osoby oprávněné za ně jednat) věděly, jaká je oceňovaná výměra sporných pozemků a tyto sporné pozemky naproti tomu byly evidovány a původně vyvlastněny ve výměře větší, je řízení zatíženo vadou, neboť ani žalobci, ani žalovaným se nedostalo poučení o nutnosti doplnění tvrzení (a označení důkazů je prokazujících) o další skutečnosti, které jsou rozhodné z hlediska odlišného právního názoru odvolacího soudu a ve vztahu k tomu, čím ten který z účastníků podporuje svou argumentaci, že právě on je vlastníkem sporných pozemků.
Nicméně odvolací soud sám poskytl žalobci poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a k nim navrhnout důkazy k prokázání toho, že předmětem převodu, a tedy i shodné vůle prodávajících a kupujícího dle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971, byla i část pozemků v té době evidovaných pod parc. č. 811 a 812, nyní zapsaných jako pozemky parc. č. 977/2 a 977/3 v katastru nemovitostí na LV č. 2438 pro k. ú. a obec S. Poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl odvolací soud i žalovaným s tím, že pokud se i oni domáhají určení vlastnictví ke sporným pozemkům, mimo jiné s argumentací, že tyto pozemky nebyly způsobilé k účelu převodu dle kupních smluv, tj. výstavbě sídliště, a to z důvodu zastavěnosti, jsou povinni doplnit tvrzení a důkazní návrhy k jejich prokázání ohledně toho, že pozemky nyní zapsané v katastru nemovitostí jako pozemky č. 977/2 a 977/3...byly nezpůsobilé k převodu vlastnictví podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 k zamýšlenému účelu, a to výstavbě sídliště z důvodu jejich zastavěnosti....
V dalším řízení soud I. stupně sám určí účastníkům lhůtu ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle poskytnutých poučení a následně se bude zabývat tím, zda a který z účastníků unese břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se výše uvedených skutečností a v návaznosti na to znovu posoudí, jestli byly sporné pozemky předmětem převodu podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 či nikoliv. Pokud na základě nově zjištěného skutkového stavu a jeho zhodnocení soudem I. stupně vyplyne případně potřeba doplnění dalších tvrzení a důkazních návrhů, poskytne soud I. stupně účastníkům řízení sám potřebná procesní poučení. Odvolací soud ještě pro úplnost dodává, že se v novém rozhodnutí ve věci soud I. stupně vyvaruje tzv. souhrnných skutkových zjištění a rozebere, jaké skutečnosti zjistil z toho kterého konkrétního důkazního prostředku.“
Proti tomuto usnesení (do jeho výroku I.) odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje tak, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího (zjevně míněno dovolacího) soudu – konkrétně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR (sp. zn.) 22 Cdo 4888/2014 ze dne 24. 2. 2015 – ‚koncentrační tečka‘ - §241a) o. s. ř.“ Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud se naplněním zásady koncentrace řízení v řízení před soudem prvního stupně nezabýval, nevysvětlil a nezdůvodnil důvody, které jej vedly k výzvě k předložení dalších důkazních návrhů, které by měly být předloženy po koncentraci řízení. Navíc měl-li odvolací soud za to, že dokazování je třeba doplnit, měl tak učinit v odvolacím řízení sám. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření (podaném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobce a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Dovolání není přípustné, jelikož předmětným napadeným rozhodnutím se řízení nekončí, nýbrž pokračuje u soudu prvního stupně. Kromě toho jediným dovolacím argumentem žalobce je údajné odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe, konkrétně od shora již označeného rozhodnutí dovolacího soudu. „Z dovolání žalobce je patrné, že poté, co si rozmyslel podání dovolání z původně zamýšlených důvodů (viz výše), alternativní důvod k podání dovolání se mu již vymýšlel těžko.“ Podle žalovaných odvolací soud postupoval v souladu se zákonem. Závěrem žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně – jak bude rozvedeno níže - je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (k námitce žalovaných dovolací soud poznamenává, že při splnění zákonem stanovených náležitostí lze dovolání podat také proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu) a je i důvodné.
Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž se zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.), skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého kasačního rozhodnutí vycházel, a rovněž na něj navazující právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho skutkového základu.
Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
V posuzované věci dovolatel předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezil tím, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí v řešení otázky koncentrace řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované (např.) jeho usnesením ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 488/2014. Odvolací soud svůj shora učiněný právně kvalifikační závěr, který jej vedl k vydání kasačního usnesení, postavil, resp. odvíjel od zjištění, které učinil po zopakování dokazování v odvolacím řízení. Odvolací soud tak ovšem učinil na základě (zákonem nepřípustného) souhrnného skutkového zjištění, z něhož nelze vyvodit, které právně významné okolnosti z toho kterého důkazního prostředku byly jím učiněny a poté – v intencích §132 o. s. ř. – vyhodnoceny pro následně přijatý skutkový závěr. Přitom již skutkové okolnosti, z nichž soud prvního stupně vycházel při hodnocení důkazů (byť odvolací soud v závěru odůvodnění svého kasačního usnesení paradoxně na adresu soudu prvního stupně poznamenává, že se v novém rozhodnutí „vyvaruje tzv. souhrnných skutkových zjištění a rozebere, jaké skutečnosti zjistil z toho kterého konkrétního důkazního prostředku“ ) měly vést odvolací soud k pečlivé skutkové precizaci posuzovaného případu, měl-li odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění na základě zhodnocení důkazů, jak je vyloženo především na str. 5 v posledním odstavci a násl. rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. dílčí závěry soudu prvního stupně ohledně sepsání předmětného protokolu ze dne 2. března 1971 a uzavření předmětných kupních smluv a navazující hodnocení učiněných zjištění s ohledem na odlišné osoby, jež vystupovaly za předmětné subjekty atd.) nemohou obstát.
Došlo tak k procesní situaci, kdy zatímco skutkové a právní závěry, při vší rezervovanosti – vzhledem k zákonem stanoveným náležitostem ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. - k obsahové kvalitě odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, jsou určité, srozumitelné a zohledňující též tehdejší poměry realizace právních vztahů, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tyto dimenze postrádá a v zásadě vyjadřuje myšlenku, že po zopakování dokazování odvolací soud učinil (a dovolací soud podotýká, že nepřípustně souhrnná) skutková zjištění, z nichž dovozuje nezbytnost další procesní poučovací intervence, navíc v situaci, kdy sám odvolací soud ve shora již zreferovaném směru přistoupil k procesnímu poučení účastníků, aniž by zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil dostatečně zřetelnou (pochopitelnou) právně kvalifikační úvahu vedoucí k nezbytnosti vydání onoho kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na své usnesení ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015, v němž vyložil, že jestliže odůvodnění písemného vyhotovení kasačního usnesení odvolacího soudu postrádá jakýkoliv právně kvalifikační závěr, z nějž by bylo zřejmé, na základě jaké právní úvahy odvolací soud dospěl k závěru, že je v daném případě nezbytné zrušit odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení, dovolacímu soudu (v případě řádně a včas podaného dovolání) v takové procesní situaci nezbývá, než uvedené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za dané procesní situace byla tudíž dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jak jí (byť velmi stručně) vymezil dovolatel v podaném dovolání, a nezbylo, než pro absentující skutkové a tomu pak odpovídající právní závěry přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu