ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.395.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 395/2016-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Ivanem Rámešem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, proti žalované J. M. , o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 144/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2015, č. j. 71 Co 375/2015 - 50, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Šumperku (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. srpna 2015, č. j. 18 C 144/2015 - 42, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatnění práva, a to nejen s ohledem na nemožnost uložit žalované povinnost zastavit exekuci v řízení o ochranu osobnosti, neboť k tomu je vyhrazeno (při splnění zákonných podmínek) exekuční řízení, k jehož vedení je oprávněna žalovaná z pozice věřitele z vykonatelného exekučního titulu; soud prvního stupně dovodil i zjevně šikanózní charakter žaloby, neboť jejím cílem je (zřejmě) překazit úmysl žalované, případně žalovanou zastrašit, aby tak neuplatnila své právo na podání návrhu na výkon rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. října 2015, č. j. 71 Co 375/2015 - 50, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že podání exekučního návrhu nemůže být ani podle Nejvyššího soudu neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Odvolací soud shledal, že žaloba je nepřípustnou snahou žalobce o ingerenci soudu v řízení na ochranu osobnosti do exekučního řízení, nadto způsobem, který nerespektuje, že žalovaná coby oprávněná nemá sama kompetenci exekuci zastavit.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 25. listopadu 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 19. ledna 2016 včasné dovolání (které bylo doplněno podáním ze dne 2. dubna 2016, k němuž však již nebylo možno – s ohledem na uplynutí lhůty k dovolání – přihlížet - §241b odst. 3 o.s.ř.), ve kterém namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, neboť je přesvědčen, že v jeho případě se o bezúspěšné uplatňování práva nejedná. Dovolání pokládá za přípustné ve smyslu §237 o.s.ř. s ohledem na to, že má za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena - konkrétně, zda může soud rozhodnout o osvobození od soudních poplatků, aniž by zkoumal majetkovou situaci žalobce, stejně jako oprávněnost celé žaloby. Podle názoru dovolatele by měl být návrh na zastavení exekuce úspěšný a poukazuje též na to, že vzhledem ke své finanční tísni by mu postupem soudů byl odepřen přístup k soudní ochraně. Požaduje proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Soudní poplatky v civilním řízení plní tři základní funkce: fiskální, regulační a motivační. Poplatky ovšem nesmějí představovat překážku přístupu k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků (tzv. odepření spravedlnosti). Z toho důvodu právní úprava též pamatuje institutem osvobození od soudních poplatků na případy, kdy osobní poměry účastníka mu neumožňují zaplacení poplatku (srov. Waltr, Robert. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, x, 135 s. Beckovy malé komentáře. ISBN 978-80-7400-435-3. S. 1.).
Současně ovšem nelze pominout, že uvedených procesních práv účastníka řízení však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu (srov. Knapp, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xvi, 247 s. Právnické učebnice /C.H. Beck/. ISBN 34-064-0177-5).
Soud prvního stupně i odvolací soud založily svá rozhodnutí především na názoru, že nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., neboť usoudily, že v souzeném případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil, že i když poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, musí soud dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; v takovém případě osvobození přiznat nelze (srov. usnesení ze 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, z 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ze 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, z 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, z 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014, z 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1136/2014. Stejné závěry formuloval Ústavní soud v nálezech z 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, z 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, a z 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/13).
Předpoklady, jejichž splnění vyžaduje zákon pro přiznání osvobození od soudních poplatků, musí být splněny kumulativně, takže nesplnění byť jediného kritéria vytváří překážku pro přiznání takového práva.
Z vyloženého je zřejmé, že za popsané situace nelze proto souhlasit s názorem dovolatele, že jím uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. S ohledem na skutečnost, že tak nebyl naplněn dovolatelem výslovně uplatněný případ přípustnosti dovolání, je třeba jím podané dovolání z tohoto důvodu klasifikovat jako nepřípustné. Nejvyšší soud proto toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu