ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.402.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 402/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobkyně TABAKO CZ, spol. s r. o., IČ 26218615 , se sídlem v Brně, Příkop 4, IBC, zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem v Mikulči 48, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 24 377 127,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 70/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2015, č. j. 21 Co 200/2015-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 21 C 70/2011-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované spočívající v zaplacení 24 377 127,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od dne 23. 4. 2010 do zaplacení s tím, že úrok z prodlení bude určen v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, výší repo sazby stanovené ČNB pro první den příslušného pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Důvodem bylo zejména promlčení nároku, který namítla žalovaná. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zhodnotil napadené rozhodnutí jako správné a odkázal na právní hodnocení učiněné již v prvním odvolacím řízení v dané věci (usnesení ze dne 25. 6. 2014, č. j. 21 Co 188/2014-134), tedy že s ohledem na skutkovou podstatu případu není možno směšovat náhradu škody za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 28 Cdo 3199/2009 a ze dne 31. 1. 2012, č. j. 30 Cdo 482/2011. Zde nepřipadá v úvahu možnost žádat odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, jelikož žádné rozhodnutí, které vzešlo z žalobkyní namítaného řízení postižené nesprávným úředním postupem, nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně, když žádá zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního soudu a navrhuje vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V textu dovolání se žalobkyně zaobírá jednotlivými závěry odvolacího soudu, předkládá vlastní argumenty a tvrdí nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podané dovolání však neobsahuje žádné vymezení přípustnosti a soustřeďuje polemicky na napadání právních závěrů soudů obou stupňů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu