ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.408.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 408/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce Z. S. , zastoupeného JUDr. Janem Žajglou, advokátem se sídlem ve Strání, Mechnáčky 970, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 12 C 43/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 59 Co 165/2015-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 12 C 43/2013-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2013 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu v částce 7 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a dále uložil žalované povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 149 920 Kč (výrok III). K odvolání žalované změnil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadený rozsudek tak, že jej potvrdil ve výroku I co se týče částky 339 000 Kč (výrok I), ve zbývajícím napadeném rozsahu, tj. v částce 2 061 000 Kč pak žalobu zamítl (výrok II). Žalované uložil povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 94 360 Kč (výrok III).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně podal dovolání žalobce, když žádá zrušení výroku II napadeného rozsudku a navrhuje vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V textu dovolání se žalobce v obecné rovině zaobírá odškodňováním nemajetkové újmy před českými soudy, následně upozorňuje na specifika své situace, kdy tvrdí, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, ke kterým mělo být při určování výše zadostiučinění přihlédnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Dovolání však neobsahuje žádné vymezení přípustnosti a neobsahuje formulaci žádné otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu