ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4086.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4086/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. N. , proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody a nemateriální újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 289/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č. j. 35 Co 91/2015-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částek 300 000 Kč, 400 000 Kč, 500 000 Kč a 1 000 000 Kč. Prvních tří částek se žalobce domáhal jako náhrady škod a poslední jako náhrady nemajetkové újmy, přičemž jejich vznik dovozoval ze stavebního povolení, jež vydal Úřad městské části Praha 7, odbor výstavby a územního plánování, dne 12. 9. 2011 pod č. j. MČ P7 032451/2011/OVT/VAV/01 1552_Hol, které nabylo právní moci dne 3. 10. 2011. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť již z žalobních tvrzení bylo zřejmé, že žalobní návrh není důvodný. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že stavební povolení, od nějž žalobce odvozuje vznik škody, nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Nejde tudíž o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud zde není nezákonné rozhodnutí, není splněna již první podmínka odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud se plně ztotožnil s uvedeným závěrem soudu prvního stupně. Doplnil, že pokud žalobce dovozuje žalované nároky i poukazem na nesprávný úřední postup stavebního úřadu při vydání stavebního povolení, tento postup se odrazil ve vydání rozhodnutí (stavebního povolení) a pouze v rámci takového rozhodnutí mohla být namítána jeho případná nesprávnost. Odvolací soud rovněž přisvědčil žalované, že za faktickou příčinu vzniku tvrzené věcné škody je možné považovat i tu skutečnost, že žalobce se odmítl podrobit rozhodnutí společenství. Nesouhlasil-li s takovým rozhodnutím, měl podat žalobu. Pokud takovou žalobu nepodal, resp. nevyčkal meritorního rozhodnutí soudu v takovém řízení, nelze důsledky z toho plynoucí přičítat k tíži žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že v rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) chybí sdělení, co soud pokládá za prokázané skutečnosti, tedy soudem zjištěný skutkový stav. Nebyly dodrženy ani požadavky podle §157 odst. 2 o. s. ř. Soud neuvádí, jak posuzuje placení nákladů staveb v osobním vlastnictví z prostředků společenství vlastníků jednotek. Nelze zjistit, zda rozsudek platí pro případ, že osobní majetek byl pořízen z prostředků společenství vlastníků jednotek, nebo pro případ, že takto opatřen nebyl, případně zda podle názoru soudu pravidlům právního pořádku odpovídající možností, jak zabránit tomu, aby prostředky pro nabývání a zvelebování osobního majetku byly odebírány z prostředků společenství vlastníků jednotek, je podání občanskoprávní žaloby a vyčkání rozhodnutí soudu bez ohledu na presumpci správnosti správního rozhodnutí, která toto umožňuje a na kterou se soud sám odvolává.
Alternativně dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, kterými se dovolací soud doposud nezabýval, jakož i otázek, které dovolací soud částečně vyřešil, které by ale měly být posouzeny jinak. Dovolatel formuluje následující otázky:
1. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 o. s. ř., §2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“), aby presumpce správnosti správního rozhodnutí, kterým je umožněn a schválen skutek, proti němuž poskytuje ochranu zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), působila vedle okolností vylučujících protiprávnost činu podle §28 - §32 TZ jako další důvod, pro který čin jinak nedovolený se stává dovoleným, je-li úředně schválen, takže stát za umožnění a schválení takového činu a jeho následky nenese odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb.?
2. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 o. s. ř., §2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby byl zamítnut nárok na náhradu újem způsobených nesprávným úředním postupem s odůvodněním, že postup úřadu se odrazil ve vydání rozhodnutí a pouze v rámci takového rozhodnutí mohla být namítána jeho případná nesprávnost, i tehdy, jestliže poškozený nebyl účastníkem řízení, v němž bylo příslušné rozhodnutí vydáno, takové rozhodnutí neobdržel a neměl účinné prostředky nápravy k namítání jeho nesprávnosti?
3. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 o. s. ř., §2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby byl zamítnut nárok na náhradu újem podle zákona č. 82/1998 Sb. s odůvodněním, že příčinou tvrzené věcné škody je i nesouhlas poškozeného s rozhodnutím společenství, nepodání žaloby proti takovému rozhodnutí a nevyčkání meritorního rozhodnutí soudu, i tehdy, jestliže věcná škoda nebyl způsobena rozhodnutím společenství, nýbrž operativním rozhodnutím v průběhu stavebního řízení učiněným bez zmocnění k takovému rozhodnutí, které by udělilo společenství, a poškozený se o újmě způsobené tímto rozhodnutím dozvěděl až poté, co nabylo formy pravomocného rozhodnutí po skončení stavebního řízení, v němž nebyl účastníkem?
4. Je v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 o. s. ř., §2 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby možnost účinného uplatnění nároku na náhradu újem podle zákona č. 82/1998 Sb. byla podmíněna požadavkem zrušení nebo změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost i tehdy, jestliže poškozený neměl účinné právní prostředky nápravy k tomu, aby zrušení pravomocného rozhodnutí dosáhl?
Následně dovolatel navrhuje, jak mají být výše uvedené otázky řešeny. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce nikterak neprokázal vznik samotné škody, tu toliko tvrdí. V souvislosti s obsahem stavebního povolení lze uvažovat pouze o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Stavební povolení však nebylo zrušeno ani změněno. Ústavní stížnost, kterou se žalobce domáhal zrušení stavebního povolení, byla odmítnuta. Otázka majetkových vztahů mezi žalobcem a společenstvím, stejně jako rozhodování společenství o správě vlastního majetku, není výkonem veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dále žalovaná poukázala na okolnost, že Nejvyšší soud již odmítl dovolání téhož žalobce ve věci obdobného nároku dovozovaného ze stejného skutkového stavu usnesením ze dne 26. 11. 2014, zp. zn. 30 Cdo 3335/2014.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 2 o. s. ř. - dovolatel má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k dovolatelem vymezené přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se od jím uváděné ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolací soud uvádí, že závěry uvedené judikatury se na tuto věc nevztahují, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že soudy nižších stupňů shledaly nároky žalobce nedůvodnými pro absenci předpokladů vzniku odpovědnosti státu, a to již na základě skutkových tvrzení žalobce, aniž by bylo nutné provádět dokazování (viz obdobně R 62/2000). Nejde tudíž o situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nebylo zřejmé, jaká skutková zjištění soudy nižších stupňů podřadily pod aplikovanou právní normu. Jelikož se soudy nižších stupňů neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nezakládá dovolatelem vymezená právní otázka přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá rovněž absence odůvodnění, jak soudy nižších stupňů posoudily placení nákladů staveb v osobním vlastnictví z prostředků společenství vlastníků jednotek, neboť soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na zcela jiném závěru, tudíž na vyřešení dané otázky napadená rozhodnutí nezávisí.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení dovolatelem alternativně formulovaných otázek. Ve vztahu k první otázce dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky kolize zákona č. 82/1998 Sb. se zákonem č. 40/2009 Sb. (obdobně již na tuto okolnost Nejvyšší soud poukázal v jiné věci téhož žalobce, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3335/2014).
Ve vztahu k druhé a čtvrté otázce dovolací soud uvádí, že námitkou porušení čl. 36 odst. 3 Listiny v případech, kdy byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, se Nejvyšší i Ústavní soud již v minulosti zabývaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, a v něm uvedená rozhodnutí). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozený, jenž nebyl účastníkem řízení, není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Soudy nižších stupňů sice svá rozhodnutí nepostavily na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, ale na závěru, že rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Vzhledem k ustálenému závěru ohledně absence aktivní legitimace je však zcela nerozhodné, že se žalobce, který nebyl účastníkem řízení, nemohl zrušení rozhodnutí domáhat. Uvedený závěr nelze obcházet ani poukazem na případný nesprávný úřední postup, když tento postup nalezl svůj odraz v obsahu rozhodnutí.
Ve vztahu k třetí dovolatelem vymezené otázce, jíž dovolatel napadá podpůrný závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku příčinné souvislosti, dovolací soud uvádí, jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu