ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4234.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4234/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Ivo Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 96.515,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 150/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 84 Co 139/2014-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 84 Co 139/2014-83, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 96.515,20 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Teplicích, a to průtahy v řízení vedeném pod sp.zn. 12 C 98/2002 (dále jen „původní řízení“). Žalobce v žalobě uvedl, že původní řízení trvalo od 25. února 2002 do pravomocného skončení 15. února 2011, tedy osm let, jedenáct měsíců a jedenadvacet dní. Za tuto dobu by mu podle jeho přesvědčení mělo náležet zadostiučinění v základní výši 119.687,50 Kč, a dále zvýšení o 20 % s ohledem na skutečnost, že žalobce sám nepřispěl ke vzniku průtahů, celkem tedy 143.625,- Kč. Žalovaná mu dne 11. dubna 2011 uhradila částku 65.000,- Kč. V průběhu řízení pak svou žalobu rozšířil o částku 17.890,20 Kč, když požadoval odškodnění v základní částce 20.000,- Kč za jeden rok řízení.
Okresní soud v Teplicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2012, č. j. 13 C 150/2011-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54.508,92 Kč s příslušenstvím, co do částky 54.508,92 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, takže došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 OdpŠk, přičemž žalobce se na průtazích nepodílel. Uvedl, že se nejednalo o věc jednoduchou, která pro žalobce neměla zásadní význam. Vycházeje z doby osmi let, jedenácti měsíců a čtrnácti dnů, stanovil základní částku odškodnění za první dva roky řízení ve výši 15.000,- Kč a dále za každý rok trvání řízení v základní částce 15.000,- Kč, měsíčně tak v základní částce 1.250,- Kč, takže celková částka přiměřeného zadostiučinění je částka ve výši 119.509,92 Kč. Od této částky odečetl žalovanou již uhrazenou částku 65.000,- Kč.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 84 Co 139/2014-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 54.508,92 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v původním řízení se žalobce domáhal odškodnění ve výši 232.631,30 Kč za průtahy vzniklé v průběhu dřívějšího soudního řízení. Žaloba v původním řízení byla podána dne 25. února 2002, dne 28. února 2006 nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba pro 229.517,- Kč s příslušenstvím, takže předmětem sporu zůstala pouze částka 3.114,30 Kč, představující žalobcem zaplacenou náhradu nákladů placených státem. Již po čtyřech letech trvání předcházejícího řízení měl tedy žalobce najisto postaveno, že nebude v převážné části úspěšný, takže v následující době již původní řízení pro něj nemohlo mít zásadní význam, protože jeho předmětem byla bagatelní částka. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že nárok žalobce na odškodnění byl za první dva roky původního řízení ve výši 15.000,- Kč, za další dva roky celkem 30.000,- Kč a za další dobu řízení pak již pouze 4.000,- Kč za jeden rok. Pokud tedy žalobce již obdržel od žalované odškodnění ve výši 65.000,- Kč, je toto plnění plně odpovídající přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou původního řízení a uplatněný nárok na další zadostiučinění již důvodným není.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti měnícímu zamítavému výroku i výroku potvrzujícímu, podal žalobce dne 9. července 2015 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že toto rozhodnutí odviselo od vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení délky původního řízení, když odvolací soud nebral v úvahu, že žalobce v něm podal dovolání k Nejvyššímu soudu a poté ještě ústavní stížnost a v důsledku toho řízení bylo ukončeno až dne 12. dubna 2012, nikoli už 15. února 2011. V této souvislosti poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Dále pak s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že od 28. února 2006 (data právní moci rozsudku odvolacího soudu) neměla věc pro žalobce již prakticky žádný význam, neboť jejím předmětem byla jen bagatelní částka, když žalobce v tomto směru dále vedl dovolací řízení a řízení před Ústavním soudem, takže pocitem úzkosti a nejistoty z výsledku řízení byl žalobce sužován i v době řízení před posledně jmenovanými soudy. Konečně vyslovuje nesouhlas se stanovením základní částky odškodnění v částce 15.000,- Kč a nikoli 20.000,- Kč, protože již i původní řízení bylo řízením kompenzačním. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Při posuzování dovolání soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou jeho přípustnosti s konečným pozitivním závěrem, jak vyplyne z následujícího textu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Pokud žalobce nesouhlasí s tím, že do doby trvání původního řízení nezahrnul odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) i dobu, po kterou probíhalo dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti, pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu skutečně je třeba i tyto doby do celkové doby původního řízení započítat. Z procesního spisu se však podává, že dovolatel v žalobě i ve všech dalších podáních, včetně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, požadoval peněžité zadostiučinění za průtahy v řízení do 15. února 2011. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na závěr vyslovený v jeho usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , podle něhož rozhodování ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu na jedné straně sice „je případem způsobu vypořádání právního vztahu vyplývajícího z právního předpisu dle §153 odst. 2 o.s.ř., a že soudy nejsou při rozhodování o takových nárocích vázány uplatněným žalobním návrhem, zároveň se však uplatňuje působení dispoziční zásady soukromoprávního soudního řízení v tom smyslu, že soudy nemohou žalobci přisoudit ani na tomto nároku více, nežli žalobou požaduje“ . Nemohl tak ani odvolací soud přisoudit žalobci odškodnění za delší dobu trvání původního řízení, než za jakou toto odškodnění sám žalobce požadoval v žalobním petitu.
K nesouhlasu žalobce s výší přiměřeného zadostiučinění, jak ji stanovil odvolací soud, konkrétně že základní částku nestanovil ve výši 20.000,- Kč za jeden rok řízení, je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především otázka soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu záležitostí soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Na rozdíl od toho, co bylo uvedeno v předchozích dvou odstavcích, však dovolací soud shledal přípustným a také důvodným dovolání žalobce, pokud je jím zpochybňována správnost snížení částky finanční satisfakce za dobu od 28. února 2006, s poukazem na „zásadní snížení významu předmětu řízení pro žalobce v této další době“. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že po pravomocném zamítavém rozhodnutí odvolacího soudu měl žalobce „najisto postaveno, že nebude v převážné části úspěšný“. Žalobce mohl podnikat (a skutečně také podnikl) další kroky směřující ke zvrácení pro něj nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu, ve formě dovolání k Nejvyššímu soudu, následovaného ústavní stížností proti zamítavému rozsudku dovolacího soudu. Neobstojí tedy úvaha odvolacího soudu, že o částku 229.517,- Kč již v řízení o dovolání a o ústavní stížnosti nešlo, a že tím byl zásadně snížen význam předmětu řízení pro žalobce, odůvodňujícímu mimořádné snížení přiznaného odškodnění.
S ohledem na konstatovanou nesprávnou úvahu, jíž se při rozhodování řídil odvolací soud, nelze jeho rozsudek pokládat za správný. Nejvyšší soud jej proto v napadených výrocích ve věci samé zrušil (§243e o.s.ř.), stejně jako v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.), aniž nařídil ve věci jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu