ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4320.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4320/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. Č. a b) V. Č. , oběma zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 225.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 144/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015, č. j. 20 Co 249/2015-53, takto:
I. Dovolání žalobců se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. června 2015, č. j. 8 C 144/2015-45, zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobci i přes doručenou výzvu ze dne 19. května 2015 nezaplatili ve lhůtě soudní poplatek ve výši 11.250,- Kč za podání návrhu na zahájení řízení.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ či „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 14. července 2015, č. j. 20 Co 249/2015-53, k odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatnili žalobou nárok na podkladě §36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů (dále pouze „krizový zákon“) z titulu náhrady škody, jež jim měla vzniknout v souvislosti s nařízeným krizovým opatřením na pozemcích v jejich vlastnictví. Uvedl, že ustanovení §36 krizového zákona je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“). Odpovědnost státu podle krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tvrzená škoda žalobcům vznikla v příčinné souvislosti s krizovým opatřením a z tohoto je zřejmé, že žalobci uplatněný nárok má jiný skutkový i právní základ než nárok na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, řízení, o němž je osvobozeno od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud shledal, že úprava osvobození od soudních poplatků je kogentní a mimo případy výslovně vymezené nelze toto osvobození aplikovat, neboť princip analogie se u procesního předpisu nemůže uplatnit. Jestliže žalobci ani po výzvě soudu, doručené dne 19. května 2015, ve stanovené lhůtě ani do konce lhůty k odvolání soudní poplatek nezaplatili, ačkoliv o následcích nesplnění výzvy byli poučeni, soud prvního stupně správně řízení zastavil.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobcům dne 28. července 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 5. srpna 2015 včasné dovolání, ve kterém namítali, že otázka, zda podaná žaloba o náhradu škody proti státu podle §36 krizového zákona podléhá poplatkové povinnosti, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Žalobci mají za to, že by v tomto typu žalob měli být navrhovatelé osvobozeni od soudního poplatku per analogiam dle ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Domnívají se, že konstrukce, podle které musí napřed zaplatit určitou částku, aby dosáhli projednání nároku a v konečném důsledku uhrazení škody, je v hrubém rozporu s dobrými mravy a žádají proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu a spolu s ním usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání vyvozují z ustanovení §237 o.s.ř., neboť mají za to, že jimi zmiňovaná otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v podání ze dne 16. září 2015, ve kterém se ztotožnila s usneseními soudů obou stupňů, uvedla, že se podle jejího názoru nejedná o otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla řešena s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že se tak stalo ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal, že dovolání v označené věci je přípustné, neboť v předmětné věci je naplněn jeho předpoklad ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena – konkrétně se jedná o otázku analogického užití ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudních poplatcích), v souvislosti se zpoplatněním řízení o náhradu škody podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).
Analogia legis v určitých případech umožňuje, aby bylo užito právní normy, která sice bezprostředně nedopadá na konkrétní posuzovaný případ, ale která upravuje obdobné právní vztahy. Jde tak i o případy soudcovského dotváření procesního práva, jehož cílem je především zajištění práva na spravedlivý proces. Jde o případy zaplňování mezer v zákoně.
Krizový zákon ve svém ustanovení §1, jímž vymezuje předmět úpravy, uvádí, že tento zákon stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení a při ochraně kritické infrastruktury a odpovědnost za porušení těchto povinností, přičemž zapracovává příslušné předpisy Evropské unie.
Podle §35 téhož zákona za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Peněžní náhradu je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl. Peněžní náhradu lze poskytnout po vzájemné dohodě též za poskytnutí dobrovolné pomoci. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní náhradu podle tohoto odstavce (odst. 1). V případě, že dojde k omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti, poskytne se jejímu vlastníku náhrada odpovídající míře omezení jeho majetkových práv podle občanského zákoníku (odst. 2). Jde-li o vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci, u nichž nelze určit výši náhrady dohodou nebo postupem podle občanského zákoníku, stanoví se náhrada ve výši, která odpovídá obvyklé mzdě za stejné či podobné práce. Při stanovení náhrady za poskytnutí věcného prostředku se vychází z výše nákladů vzniklých povinnému a z obvykle požadované náhrady za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí (odst. 3).
Krizový zákon v ustanovení §36 zakotvuje, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§39 odst. 4 citovaného zákona) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (odst. 1). Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody (odst. 2). Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu (odst. 3).
Podle §1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odst. 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odst. 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 3).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. V ustanovení §11 odst. 2 citovaného zákona se pak stanoví, že od poplatku se osvobozuje navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození.
Předestřený přehled aktuální právní úpravy naznačuje výraznou rozdílnost principů, na nichž je zbudována odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v protikladu se zakotvením náhrad podle krizového zákona. Tato skutečnost proto podle názoru dovolacího soudu odůvodňuje okolnost, že zákon o soudních poplatcích pamatuje osvobozením od soudních poplatků pouze na toto řízení, zatímco na řízení podle krizového zákona takto zvlášť nepamatuje. V tomto případě však nejde o eventuální mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba (respektive možno) překonávat pomocí užití institutu analogie. Ostatně lze připomenout řešení relativně obdobného problému v případě odpovědnosti státu za škodu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného.
Otázka analogické aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného při úvaze o případném osvobození od soudního poplatku v takovém řízení podle §11 písm. n) zákona o soudních poplatcích byla dovolacím soudem obdobně řešena např. v jeho usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že „domáhá-li se pronajímatel „náhrady škody vůči státu“ v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde tak o jiný nárok než má na mysli ustanovení §11 odst. 1 písm. m) (podle současné úpravy §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a proto ani osvobození řízení od placení soudního poplatku tam upravené na řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva nedopadá“.
K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12, kde uvedl, že „ ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat §11 odst. 1 písm. m) (podle současné úpravy §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích). Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy“.
S ohledem na zmíněné a vyložené skutečnosti tak má dovolací soud za to, že podané dovolání není důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu