ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4440.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4440/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. Ing. V. M. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 6 749 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 36/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. 35 Co 227/2015-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalované původně částky 150 230 716 Kč z důvodu, že nezákonným rozhodnutím mu vznikla škoda v žalované výši. Usnesením Okresního soudu v Opravě ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. Nt 120/97, byl žalobce vzat do vazby (se započítáním vazby od 25. 6. 1997) a z vazby byl žalobce propuštěn dne 2. 12. 1997 na základě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. Nt 204/97. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 90 T 114/2005-2605 byl žalobce zproštěn obžaloby a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 4 To 536/2007, bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně. Ze žalované částky žalobce požadoval 165 716 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení, 65 000 Kč jako jemu ušlou mzdu za dobu 5 měsíců vykonané vazby a 150 000 000 Kč jako náhradu škody, která žalobci vznikla v důsledku znehodnocení žalobcova podílu ve společnosti RAMAS, společnost s ručením omezeným.
Ohledně nároku na zaplacení 165 716 Kč a 65 000 Kč bylo rozhodnuto částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2011, č. j. 17 C 36/2009-43, tak, že žalované bylo uloženo uvedené částky zaplatit. Žalobce vzal v průběhu řízení částečně zpět svůj žalobní požadavek na náhradu škody za znehodnocení žalobcova podílu ve společnosti RAMAS, společnost s ručením omezeným, přičemž nadále z uvedeného důvodu požadoval částku 6 749 000 Kč. Řízení tedy bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2011 ohledně částky 143 251 000 Kč zastaveno. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2012, č. j. 17 C 36/2009-77 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 6 749 000 Kč. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 2. 2013, č. j. 35 Co 463/2012-97, k odvolání žalované posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2015, č. j. 17 C 36/2009-260, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6 749 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 35 Co 227/2015-280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. 35 Co 227/2015-280, napadl žalobce včasným dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řádně řešena a právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Žalobce v podaném dovolání zejména zpochybňuje skutkový závěr, že nebyl prokázán pokles čistého obchodního jmění společnosti, tedy existence žalobcem tvrzené škody, a rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím. Pokud žalobce zpochybňuje hodnocení důkazů soudem, a z provedených důkazů dovozuje odlišná skutková zjištění, jde o námitky proti správnosti skutkových zjištění. Úvahy žalobce, jak a z jakých důkazů měl soud učinit zjištění ohledně hodnoty obchodního podílu žalobce ve společnosti RAMAS, společnost s ručením omezeným, či o čistém obchodním jmění zmíněné společnosti, jsou pro dovolací řízení bezpředmětné.
Je-li v této souvislosti též namítáno, že čisté obchodní jmění uvedené společnosti bylo negativní, o čemž soudy měly učinit závěr již ze skutečnosti, že byl podán návrh na prohlášení konkursu, nejedná se o názor, kterému by bylo možné přisvědčit, a to již z důvodu, že podmínky stavu úpadku nekorespondují nutně s negativním jměním subjektu. Úpadek dlužníka může mít dvě formy, a to platební neschopnost či předlužení, přičemž platebně neschopný může být též dlužník s pozitivním jměním (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněné pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nad rámec lze uvést, že názor dovolatele ohledně okamžiku, k němuž se posuzuje dlužníkův úpadek, je rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4476/2007).
V dovolání je dále namítáno, že soudy v řízení rozhodovaly o škodě vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě, ačkoliv žalobce požadoval náhradu škody vzniklé zejména v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jímž bylo zahájeno trestní stíhání. Žalobce tímto způsobem tvrdí existenci vady řízení spočívající v tom, že soudy nerozhodovaly v celistvosti o jím vyjádřeném skutku. Námitky vad řízení ovšem nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud, který dospěl k závěru, že se soud prvního stupně dopustil pouze vady v odůvodnění. Nevzniká pochyb, že odvolací soud při svém rozhodování bral v potaz, že žalobce shledává příčinu vzniku škody též v nezákonném rozhodnutí, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce.
Žalobce nevyjadřuje právní otázku ani uváděním citací z judikatury (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11 a nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 1387/11).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu