ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4455.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4455/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1-Nové Město, Štěpánská 39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 879 350 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-311, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-315 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 18 C 200/2008-265, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 18 C 200/2008-275, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 879 350 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 58 322 Kč k rukám JUDr. Karla Poláka, advokáta, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku ze dne 7. 4. 2014, č. j. 18 C 200/2008-265 (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozhodl k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-315, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 140 498 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 142 114,50 Kč k rukám Mgr. Martina Buřiče, advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, co do výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, a do výroku II. v rozsahu, v němž nebyly žalobci přiznány náklady řízení v požadované výši, napadl žalobce včasným dovoláním.
Prohlášením konkursu na majetek žalobce usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. KSPH 72 INS 21612/2014-A-32, bylo dovolací řízení přerušeno. Insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení. V dovolacím řízení bylo pokračováno na návrh žalobce ze dne 6. 5. 2016.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z důvodu, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu