ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4773.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4773/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce RANDA s.r.o , se sídlem, Bystré, Sulkovská 80, identifikační číslo osoby: 474 52 188, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem advokátní kanceláře PPS advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o zaplacení částky 3.424.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 198/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 19 Co 161/2015-2575, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 3,424.320,- Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 31. 8. 2007, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem konkursního soudu – Krajského soudu v Hradci Králové, v řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 21/2004, ve věci úpadce VITKA Brněnec a. s. Konkursní soud údajně porušil dohledovou povinnost podle §12 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále též „ ZKV “), když nedal správci konkursní podstaty pokyn k doplnění důvodu k zapsání textilních strojů do soupisu konkursní podstaty a pokyn k vyloučení textilních strojů z konkursní podstaty.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 10 C 198/2009-2524, žalobě vyhověl ve výroku I. a současně výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. a III).
Odvolací soud se nejdříve zabýval žalobcem vytýkaným porušením povinnosti konkursního soudu, když nedal správci konkursní podstaty pokyn k doplnění důvodu k zapsání textilních strojů do soupisu konkursní podstaty.
Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), spočívajícím v uvedeném důvodu by mohla být dána jen v případě, pokud by k takovému nesprávnému úřednímu postupu došlo. Pokynu soudu však nebylo třeba, neboť stroje byly do soupisu zařazeny jako součást podniku a kromě toho by musela být dána příčinná souvislost mezi tímto úředním postupem a vznikem škody. Neuvedení důvodu k soupisu strojů do podstaty nemůže být v příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť neuvedení důvodu samo o sobě nemůže škodu způsobit. Ta by případně mohla být způsobena sepisem věci bez ohledu na to, zda je důvod soupisu uveden či nikoli. Odvolací soud proto uzavřel, že k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a nemůže být mezi ním ani dána příčinná souvislost s tvrzenou škodou.
Ohledně druhého žalobcem tvrzeného nesprávného úředního postupu konkursního soudu, jenž měl spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k vyloučení strojů z podstaty, odvolací soud dovodil, že stát lze činit odpovědným za nevydání pokynu konkursním soudem správci konkursní podstaty k vyloučení jen tehdy, je-li tato nečinnost neospravedlnitelná z pohledu skutečností, jež soudy byly o sepsaném majetku známy, jestliže jsou nároky třetích osob, které měly soupis vylučovat, natolik zřejmé, že nečinnost soudu nebyla nečinností odůvodněnou (opodstatněnou či ospravedlnitelnou). V tomto smyslu odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, a usnesení téhož soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2010.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002 sp. zn. 29 Cdo 342/2000, podle kterého osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV), musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Jinak řečeno, aby mohl konkursní soud dát správci pokyn k vyloučení strojů z konkursní podstaty, muselo by být (na první pohled) zjevné, že stroje neměly být do podstaty zapsány a že mají být vydány právě žalobci jako jejich vlastníkovi. Konkursní soud sice může dát pokyn správci k vyloučení věci z konkursní podstaty i v době, kdy běží řízení o vylučovací žalobě, avšak nemůže excindační žalobu nahrazovat.
Je nepochybné, že až do počátku roku 2006 se žalobce vyloučení strojů z konkursní podstaty nedomáhal, netvrdil, že by byl jejich vlastníkem, k těmto krokům se uchýlil až poté, co společnost Darren s. r. o. v řízení před soudem prvního stupně o vylučovací žalobě neuspěla, neboť až dne 21. února 2006 žalobce sám podal vylučovací žalobu. V průběhu let 2006 a 2007 tedy probíhala dvě excindační řízení o vydání strojů z konkursní podstaty, vlastnictví ke strojům tvrdil žalobce i společnost Darren s. r. o.
Již z uvedeného je zřejmé, že konkursní soud nemohl jednoduchou úvahou dospět k závěru o tom, že stroje by měly být z konkursní podstaty ve prospěch žalobce vyloučeny a tudíž ani nemohl dát správci konkursní podstaty pokyn k tomu, aby je z podstaty vyloučil. Odvolací soud proto uzavřel, že konkursní soud se nedopustil tvrzeného nesprávného úředního postupu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal dovolání proti měnícímu výroku I., kterým odvolací soud žalobu zamítl. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel vymezil následující právní otázky týkající se:
a) závaznosti pravomocného rozsudku o vylučovací žalobě pro konkursní řízení;
b) majetkových převodů, žalob, trestních oznámení a dohody o narovnání uzavřené se správcem konkursní podstaty na odpovědnost státu za škodu a povinnost konkursního soudu udělit pokyn k vyloučení majetku z konkursní podstaty;
c) vlivu jiného rozhodnutí na toto řízení
d) vztahu odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu (Česká republiky); a
e) řádného odůvodnění rozsudku.
V další části svého dovolání pak dovolatel vymezil (níže ve stručnosti zreferovaným způsobem) dovolací argumentaci, jíž se však dovolateli – jak bude dále rozvedeno – nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání.
ad a) K otázce závaznosti pravomocného rozsudku o vylučovací žalobě pro konkursní řízení.
Podle dovolatele odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na právním závěru, že až v prosinci roku 2011 bylo rozhodnuto o vylučovací žalobě společnosti Darren s. r. o., která se také vyloučení strojů z konkursní podstaty domáhala. Až v prosinci roku 2011 byla totiž odmítnuta ústavní stížnost podaná společností Darren s. r. o. Konkursní soud proto podle názoru odvolacího soudu již z tohoto důvodu nemohl jednoduchou úvahou dospět v roce 2007 k závěru o tom, že předmětné stroje mají být vyloučeny z konkursní podstaty žalobci a tudíž ani nemohl dát správci pokyn, aby je ve prospěch žalobce vyloučil.
Dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 872/ 2011, a rozsudek téhož soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR http://www.nsoud.cz ), ze kterých se podává, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Ve smyslu citované judikatury dovolatel dovozuje, že byl-li v době od 1. ledna 2007 do 31. srpna 2007, za kterou se domáhá náhrady škody, pravomocný rozsudek Vrchního soudu ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 94/2006-1152, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba společnosti Darren s. r. o. ohledně předmětných strojů, byl výrok zamítavého rozsudku závazný i pro konkursní soud. Jestliže dotčená žaloba byla zamítnuta z důvodu neplatnosti převodu strojů ze společnosti RANDA s. r. o. na společnost Darren s. r. o. pro rozpor s ustanovením §196a obch. zák., pak podle dovolatele „bylo postaveno najisto, že společnosti Darren s.r.o. nemají být stroje vyloučeny a jediným, kdo se o ně v období 2007 hlásil, byla společnost RANDA s. r. o“.
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že za rozhodný okamžik pro posouzení, kdy bylo možné dát konkursním soudem pokyn správci konkursní podstaty k vyloučení strojů z konkursní podstaty ve prospěch žalobce, nelze považovat prosinec 2011, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost podaná společností Darren s. r. o. ve věci vylučovací žaloby, nýbrž datum právní moci rozsudku Vrchního soudu ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 94/2006-1152. Tomu svědčí i adekvátní závěr dovolatele, že „ bylo postaveno najisto, že společnosti Darren s.r.o. nemají být stroje vyloučeny a jediným, kdo se o ně v období 2007 hlásil, byla společnost RANDA s. r. o“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu může záviset na vyřešení otázky práva hmotného i procesního (dále již „právní otázka“), od toho se odvíjí i dovolací důvod, kterým je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí přitom musí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva záviset, tj. rozhodnutí na ní musí být založeno. Jinak řečeno dotčené právní posouzení věci musí byt významné pro rozhodnutí v dané věci. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaný) nezměněno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Tento závěr ustálené judikatury dovolacího soudu se uplatní i z hlediska této posuzované právní otázky.
Rozhodující právní otázkou, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, byla totiž otázka, zda došlo k žalobcem tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu tím, že nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k vyloučení strojů z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) a v příčinné souvislosti s tím došlo k žalobcem tvrzené škodě, za níž odpovídá stát dle OdpŠk.
Jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud řešil shora rozhodující právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2006, a rozsudkem téhož soudu ze dne 28. února 2002 sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2002.).
Z formulace dalších námitek k otázce ad a) je patrno, že dovolatel pro účely jejího zodpovězení předjímá vlastní skutkové závěry („zda bylo od počátku zřejmé, že není dán důvod, proč by dotčené stroje do konkursní podstaty měly patřit“ ), odchylné od těch, na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá; jde tudíž o otázku založenou na argumentaci nezpůsobilým dovolacím důvodem ( §241a odst. 1 o. s. ř.) [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2014 k – dále jen „R 10/2014“], k jejímuž zodpovězení dovolání připustit nelze.
ad b) K otázce majetkových převodů, žalob, trestních oznámení a dohody o narovnání uzavřené se správcem konkursní podstaty na odpovědnost státu za škodu a povinnost konkursního soudu udělit pokyn k vyloučení majetku z konkursní podstaty.
Podle dovolatele odvolací soud vystavěl své rozhodnutí dále na právním závěru, že udělení pokynu nemělo být pro konkursní soud jednoznačné také proto, že společnosti RANDA s. r. o., Darren, s. r. o. a ANIDOR s. r. o. měly svými kroky prakticky zablokovat konkursní řízení (v minulosti mělo mezi nimi dojít k některým majetkovým převodům, podaly řadu žalob a trestních oznámení). Východiskem z toho mělo být uzavření dohody o narovnání ze dne 19. prosince 2007. Z uzavřené dohody (a na základě ní vydaných strojů) nelze podle odvolacího soudu dovozovat, že před jejím uzavřením mělo být vydání strojů žalobci pro konkursní soud jednoznačné.
Dovolatel ani s tímto závěrem nesouhlasí a považuje jej za nesprávný. Tuto otázku hmotného práva považuje za právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K tomu dovolací soud podotýká, že byla-li (podle skutkového závěru, z něhož odvolací soud vyšel) otázka příslušnosti výrobních strojů ke konkursní podstatě úpadce předmětem dohody o narovnání uzavřené mezi dovolatelem společností RANDA s. r. o. a společnostmi Darren, s. r. o. a ANIDOR s. r. o. (všechny jednající jednatelem Ing. M. S.) a správcem konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., dne 19. prosince 2007 v intencích §585 a násl. obč. zák., pak ještě k 19. prosinci 2007 bylo právo dovolatele k výrobním strojům pro účastníky dohody o narovnání „sporné“ nebo „pochybné“ ( §585 odst. 1 věta první obč. zák.).
Důvod připustit dovolání proto potud opět není dán.
K otázkám ad c) (ohledně vlivu jiného rozhodnutí na toto řízení) a ad d) (ohledně vztahu odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu - České republiky)
Podle dovolatele pokud jde o rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. listopadu 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2010, pod sp. zn. 22 Co 173/2010, kterým byla žaloba proti správci konkursní podstaty Mgr. P. S. zamítnuta, dospěl odvolací soud k tomu, že tato rozhodnutí zakládají prejudicialitu v otázce, zda správce porušil nějakou povinnost. Odvolací soud přitom uvedl, že podle těchto rozsudků správce konkursní podstaty se nevyloučením strojů z konkursní podstaty nedopustil porušení žádné povinnosti a je tedy nutno dovodit, že stroje byly sepsány v souladu se ZKV i v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998 Cpjn 19/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/1998.
Dovolatel předně namítá, že shora citovaná rozhodnutí nalézacích soudů nejsou pro předmětný spor s českým státem o náhradě škody podle OdpŠk závazná a soud z nich nemůže vycházet – jedná se o rozhodnutí mezi jinými účastníky a ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. proto na tento případ nedopadá. Dovolatel přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007. Navíc v citovaném řízení nalézacích soudů se o oprávněnosti sepsání strojů do konkursní podstaty úpadce VITKY Brněnec a. s. nerozhodovalo – rozhodovalo se pouze o žalované náhradě škody proti konkursnímu správci Mgr. P. S.. Podle dovolatele odvolací soud postavil své rozhodnutí také na právním závěru, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu při výkonu dohlédací a dozorové připadá v úvahu tehdy, dopustil-li se deliktního jednání správce konkursní podstaty. S tím dovolatel nesouhlasí a namítá, že při řešení této otázky hmotného práva se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2010. Dovolatel má za to, že pro odpovědnost státu podle OdpŠk je podstatné, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu v rámci dohledové činnosti na straně konkursního soudu, nikoli zda došlo nebo nedošlo k porušení povinnosti správce konkursní podstaty.
Jakkoli námitky dovolatele k těmto právním otázkám shledává dovolací soud za oprávněné, jejich vyřešení není způsobilé samo o sobě založit přípustnost dovolání, neboť jejich řešení by se nemohlo projevit v poměrech dovolatele, jelikož jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaný) by zůstalo nezměněno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001.).
Jak již bylo uvedeno shora rozhodující právní otázkou, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, byla otázka, zda došlo k žalobcem tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu tím, že nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k vyloučení strojů z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) a v příčinné souvislosti s tím došlo k žalobcem tvrzené škodě, za níž odpovídá stát podle OdpŠk. Jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud řešil tuto právní otázku v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto ani potud namohou shora uvedené námitky založit přípustnost dovolání.
K otázce ad e) (ohledně řádného odůvodnění rozsudku)
Dovolatel namítá nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozsudku resp. jeho nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Těmto závěrům se napadené rozhodnutí neprotiví a důvod připustit dovolání ani potud dán není.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu