ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4850.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4850/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem, v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 7.210.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 72 Co 109/2015-155, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 25 C 404/2013-122, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 7.210.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 7.210.000,- Kč ode dne 21. srpna 2013 do zaplacení, jako náhrady za nemajetkovou újmu sestávající z částek 6.500.000,- Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém trestním stíhání žalobkyně, které bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001 a skončilo po více než 13 letech, a dále z částky ve výši 710.000,- Kč, která představuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu za celkem 355 dnů strávených ve výkonu trestu odnětí svobody, který žalobkyně vykonala v období do 4. března 2011 do 23. února 2012, na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, jenž byl následně zrušen. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 72 Co 109/2015-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Tvrzený nárok žalobkyně měl spočívat v tom, že dne 6. června 2000 byla žalobkyně obviněna ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, kterého se měla dopustit jako spolupachatelka. Žalobkyně byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2009, sp. zn. 35 T 15/2001 shledána vinnou a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Na základě odvolání státního zástupce byla věc projednána Vrchním soudem v Olomouci, který svým rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, shledal žalobkyni vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu a uložil jí trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Žalobkyně nastoupila výkon uvedeného trestu dne 4. března 2011 ve Vazební věznici Praha – Pankrác, kde setrvala do 23. února 2012, kdy Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Tdo 361/2011-347, oba shora uvedené odsuzující rozsudky zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě následně ve svém usnesení konstatoval, že žalobkyně je účastna amnestie prezidenta České republiky ze dne 1. ledna 2013 a dle čl. II Rozhodnutí prezidenta o amnestii ze dne 1. ledna 2013 předmětné trestní stíhání zastavil. Žalobkyně amnestii prezidenta přijala a na projednávání uvedené trestní věci dále netrvala. Předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 13. května 2013.
Odvolací soud se v rozsudku ze dne 27. května 2015, č. j. 72 Co 109/2015-155, ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“), považuje též porušení povinnosti projednat trestní věc v přiměřené době, a že v takovém případě má poškozený právo na náhradu takto způsobené nemajetkové újmy. Odvolací soud připomenul, že ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), dovolací soud mimo jiné uvedl, že v úvahu přicházejí i jiné svou povahou plnohodnotné kompenzace nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, než jen peněžité zadostiučinění. V této souvislosti bylo výslovně zmíněno, že tzv. alternativní způsoby kompenzace přicházejí v úvahu zejména v trestním řízení, a to např. v podobě zmírnění ukládaného trestu, pokud je takové zmírnění zdůvodněno odkazem na porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Uvedené závěry se přitom uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení zastaveno s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001). Odvolací soud poukázal na to, že obdobné zásady platí i o řízení o udělení milosti prezidentem republiky a odkázal na související rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Odvolací soud tak na základě výše uvedených skutečností dovodil, že „soud prvního stupně nepochybil, zabýval-li se tím, zda za dostatečnou a plnohodnotnou kompenzaci nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla, je možné považovat účinky prezidentské amnestie ze dne 1. ledna 2013.“ Konstatoval dále, že uvedenou formu náhrady nemajetkové újmy lze považovat jako plně dostačující, jelikož je primárně věci obžalovaného, aby hájil svá práva. „Spokojila-li se žalobkyně se zastavením svého trestního řízení a neprojevila-li vůli dosáhnout své plné rehabilitace prostřednictvím vydání zprošťujícího rozsudku, nelze učinit jiný závěr, než že byla s takovou formou kompenzace, a to i z hlediska délky soudního řízení, plně srozuměna.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též„dovolatelka“) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Dovolatelka uvádí, že nesouhlasí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem a má za to, že dovolání ve věci je přípustné, „ježto otázky hmotného i procesního práva, jimiž se oba soudy zabývaly a svá rozhodnutí na nich postavily, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešeny nebyly, což je ostatně vcelku logické, neboť se jedná o výklad příslušných právních předpisů v souvislosti s amnestijním rozhodnutím prezidenta, k němuž došlo snad teprve potřetí v historii České republiky, a judikatury se tak nedostává.“
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud (stejně jako žalovaná) odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, >1< z nějž cituje: „jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. >2< V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat“ . Dovolatelka má ovšem za to, že napadený rozsudek se chybně (či spíše vůbec nijak) vypořádává se závěrem uvedeným v tomto výše uvedeném usnesení dovolacího soudu: „O další formě náhrady podle zák. č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující. “ Podle dovolatelky odvolací soud blíže nevysvětlil, proč posuzovaný případ „není svou povahou mimořádný či specifický, a další – zejména finanční – satisfakce není na místě. Toliko nalézací soud v tomto směru dosti vágně uvádí, že „zastavení trestního stíhání je tou největší možnou kompenzací nemajetkové újmy žalobkyně.““ Dovolatelka vysvětluje, že její prvou námitkou je to, že nebyla řádně vyřešena otázka, zda byl (je) její případ natolik mimořádný, že již v duchu výše uvedené judikatury dovolacího soudu nepostačuje satisfakce nepeněžitá. V této souvislosti uvádí, že mimořádnost spatřuje v tom, že předmětná trestní kauza, resp. postup orgánů činných v trestním řízení v rámci této kauzy, přesáhly hranice České republiky, když veřejná moc byla důrazně pokárána Evropským soudem pro lidská práva (dále již „ESLP“). Dovolatelka dále uvádí, že již v roce 2005 bylo mezinárodně deklarováno, že proces je nepřiměřeně dlouhý a nebýt mimořádného zásahu prezidenta republiky, zjevně by trval dále. Trestní řízení tak bylo nepřiměřeně dlouhé a „toto porušování trvalo dalších osm let, tj. fakticky dobu ještě delší, než jako před vydáním svého rozsudku ESLP posoudil jako nepřiměřenou.“
Dovolatelka dále poukazuje na to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012 vyplývá: „Konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při které stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního stíhání.“ Podle dovolatelky se toto vztahuje i na zastavení trestního stíhání. Dovolatelka poukazuje na to, že ač na toto rozhodnutí poukazovala již v řízení před odvolacím soudem, tak tento se k němu nevyjádřil a pominul jej. Dovolatelka dodává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2013, č. j. 35 T 15/2001-22277, jímž mělo být trestní stíhání dovolatelky zastaveno, se dovolatelce žádné satisfakce nedostalo, neboť zde není ani konstatováno porušení jejího práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, „tím méně pak obsažena omluva veřejné moci za porušení žalobcových práv garantovaných mu čl. 6 Úmluvy a českým ústavním pořádkem.“
Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v tom, že se částečně jedná o otázku, která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, a to v tom smyslu, jak odvolací soud posoudil otázku, „zda má amnestijní rozhodnutí prezidenta samo o sobě satisfakční povahu.“ Uvedený institut nemá satisfakční povahu, když zde „jediným důvodem zastavení trestního stíhání byl zásah suveréna, prezidenta republiky, který rozhodl o všeobecné amnestii svým rozhodnutím ze dne 1. ledna 2013, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013. Jedná se tedy o právní předpis sui generis, stanovující zákonnou překážku dalšího postupu v trestním řízení … V žádném případě se tedy nejednalo o volní rozhodnutí trestního soudu, trestní soud vůbec neposuzoval délku trestního řízení a neměl v úmyslu ‚přičíst ji k dobru‘ obžalovaným…“ Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud ignoruje rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť dovolací soud opakovaně dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení má v zásadě každý, tedy i ten (například osoba pravomocně odsouzená), kdo by jinak neměl nárok na náhradu přímé škody. Konečně dovolatelka považuje za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že pojmy škoda a imateriální újma jsou totožné, resp. že imateriální újmu je možné podřadit pod pojem škodu a aplikovat na ni výluku podle §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nijak nekoliduje s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jenž např. v aktuálním rozsudku ze dne 17. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, vyložil a odůvodnil právní názor, že zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013, představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu, přičemž tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod „jiné formy zadostiučinění.“ V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, lze pak přisvědčit závěru odvolacího soudu v tom směru, že „Spokojila-li se žalobkyně se zastavením svého trestního řízení a neprojevila-li vůli dosáhnout své plné rehabilitace prostřednictvím vydání zprošťujícího rozsudku, nelze učinit jiný závěr, než že byla s takovou formou kompenzace, a to z hlediska délky trestního řízení, plně srozuměna.“
Nebylo-li dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nebylo ani možné přihlédnout k případným (jiným) vadám odvolacího řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Dovolatelka mylně uvádí 30 Cdo 330/2013, ale je zřejmé, že má na mysli 30 Cdo 3300/2013.
2) Zvýraznění provedeno dovolatelkou.