ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4853.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4853/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. Z. , zastoupeného Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 641/11, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 296/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2015, č. j. 17 Co 387/2013-223, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalované se vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 6 C 296/2010-162, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že označené nemovitosti byly (v dále vymezeném rozsahu) ke dni 11. července 2009 ve spoluvlastnictví J. Z. (dále též „zůstavitel“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 22. června 2009, jíž zůstavitel převedl své spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech na žalovanou, není ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2015, č. j. 17 Co 387/2013-223, potvrdil (jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na tuto náhradu, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, neboť dokazováním bylo zjištěno, že zůstavitel nejednal při uzavření předmětné darovací smlouvy v takové duševní poruše, která by jej k tomu činila neschopným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že odvolací soud (oba soudy) podle dovolatele pochybil, pokud při posuzování právní otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. „R 4/1971“), podle které závěr, zda zůstavitel trpěl v době uzavírání předmětné smlouvy duševní poruchou, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, musí být naprosto bezpečně a nade vší pochybnost zjištěn. Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) totiž v nálezu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, výše uvedený právní názor překonal. Dovolací argumentace žalobce vztahující se k otázkám ohledně znaleckého posudku, dokazování (neprovedení revizního znaleckého posudku) a důkazního břemene neobsahuje vymezení (žádné ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto na jejím podkladě nebylo možné zabývat se přípustností dovolání.
K otázce tzv. důkazního standardu, který dovolatel v dovolání právně relevantním způsobem vymezil, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v řešení této právní otázky je sice přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž mimo jiné vyložil:
„Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.
Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).“
V posuzované věci soud prvního stupně na základě procesními vadami nezatíženého dokazování zjistil skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud. V rámci důkazní verifikace odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, který vycházel nejen ze znaleckého posudku MUDr. J. R., ale též správně přihlížel i k ostatním důkazům (především v řízení vyslechnutým svědkům) a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, přičemž přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která jsou souladná s obsahem spisu, nevykazují žádný (extrémní) nesoulad mezi soudem zhodnocenými důkazy, přičemž právní posouzení věci je logickým vyústěním takto zjištěného skutkového stavu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) nelze vyvodit, že by odvolací soud svůj závěr postavil na kategorickém úsudku, že jen skutkový stav, jenž by stál na „absolutně“ nezpochybněném závěru o nedostatku ovládacích či rozpoznávacích (či obou) schopností zůstavitele v době, kdy zůstavitel učinil předmětný právní úkon, může vést k právně kvalifikačnímu závěru o (absolutní) neplatnosti právního úkonu ve smyslu §28 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud přisvědčil správnému postupu soudu prvního stupně, který v dostatečném rozsahu provedl odpovídající dokazování, nefavorizoval pouze a jen znalecký posudek, nýbrž jeho závěry posuzoval s dalšími důkazy, které logicky vytvářely takto zprostředkovaný obraz o skutkovém ději. Není pochyb o tom, že významná byla i svědecká výpověď notářky JUDr. L. V.. Tato svědkyně popsala, jak se před a při uzavření darovací smlouvy zůstavitel choval, aniž by zaznamenala jakékoli (rušivé) okolnosti, které by (mohly) nasvědčovat tomu, že projev zůstavitele (jistěže z pohledu laika) vykazuje defekty z hlediska jeho chování a projevované vůle při daném právním úkonu. O jinou situaci by se jednalo, pokud by znalecky bylo podepřeno, že ani navenek neproblémově vykazující chování zůstavitele nemohlo vypovídat o (možném) defektu na poli jeho ovládacích či rozpoznávacích schopností při učiněném právním úkonu; takový závěr ovšem soudní znalec MUDr. J. R. neučinil.
I dovolací soud nepochybuje o validitě těchto informací a nemá ani žádný důvod vytknout odvolacímu soudu pochybení z hlediska učiněných skutkových zjištění a právního posouzení věci. Jinými slovy řečeno, i když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku použil formulační obrat (do té doby frekventovaně v judikatuře i dovolacího soudu používaný) v tom směru, že „neplatnost právního úkonu ve smyslu ...§38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“ , ve skutečnosti se důsledně zabýval hodnocením jednotlivých důkazů a svůj právně kvalifikační závěr postavil na zjištění, že skutečnosti předvídané v hypotéze §38 odst. 2 obč. zák. v daném případě splněny nebyly, a proto žalobě nebylo možné vyhovět. Nelze tedy učinit závěr, že by se vyložený právní závěr odvolacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, byl v přímé kolizi se shora označeným nálezem Ústavního soudu.
Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné; proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z týchž důvodů, jako odvolací soud, jakož i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě lze výjimečně přistoupit za užití §243b odst. 5, §224 odst. k aplikaci §150 o. s. ř. a tedy nepřiznat žalované vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu