ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4897.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4897/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. A. Ch. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 18/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2015, č. j. 14 Co 45/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal jednak zaplacení částky 72 000 000 Kč jako náhrady škody a jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 687 500 Kč, přičemž oba nároky skutkově opíral o tvrzený nesprávný úřední postup soudu a správce konkurzní podstaty v konkursním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 94 K 18/96.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2014, č. j. 11 C 18/2013-72, žalované jednak uložil povinnost zaplatit žalobci částku 103 894 Kč, jednak žalobu co do částky 583 606 Kč zamítl (výrok I), dále žalobu zamítl i co do částky 72 000 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 14 Co 45/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem, když měl za to, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka“ má být posouzena jinak. O kterou konkrétní dovolacím soudem již vyřešenou „otázku hmotného nebo procesního práva“, jež má být posouzena jinak, se jedná, případně které konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu takovou otázku řeší, však dovolatel v dovolání neuvádí. Dovolání tak v podstatě spočívá pouze na tom, že dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o adekvátnosti výše odškodnění za nemajetkovou újmu, resp. s právním závěrem odvolacího soudu o nesplnění předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Neurčité jsou rovněž žalobcovy odkazy na „evropskou judikaturu“, resp. nespecifikovaný odkaz na judikaturu „ESLP ve Štrasburku“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu