ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5292.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5292/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) E. Ž. , b) F. Ž. , c) Š. Ž. , d) J. Ž. , e) nezl. D. Ž. , f) nezl. A. Ž. , g) nezl. M. Ž. , h) nezl. V. Ž. , nezletilé děti zastoupeny rodiči E. Ž. a F. Ž., i) R. Š. , j) M. Š. , k) V. Š. , l) R. Š. , m) nezl. S. Š. , zastoupené rodiči R. Š. a M. Š., n) nezl. E. T., dříve Š. , zastoupeného prarodiči R. Š. a M. Š., o) B. Š. , p) D. T. , q) nezl. D. T. , r) nezl. K. T. , s) nezl. S. T., dříve Š. , t) nezl. Š. T. , u) nezl. R. Š. , nezletilé děti zastoupeny rodiči B. Š. a D. T., v) M. Š. , w) J. Š. , x) nezl. M. Š. , y) nezl. R. Š. , nezletilé děti zastoupeny rodiči M. Š. a J. Š., z) Ž. K. , aa) M. K. , ab) Z. K. , ac) nezl. J. K. , zastoupené rodiči Ž. K. a M. K., ad) P. K. , ae) M. K. , af) B. K. , ag) nezl. L. K. , ah) nezl. M. K. , ai) nezl. M. K. , nezletilé děti zastoupeny rodiči B. K. a M. K., aj) A. K. , ak) J. K. , al) nezl. N. K. , am) nezl. J. K. , an) nezl. N. K. , ao) nezl. F. K. , nezletilé děti zastoupeny rodiči A. K. a J. K.. 90, ap) K. K. , aq) E. K. , zastoupené manželem K. K., ar) L. K. , as) A. K. , at) M. K. , au) P. K. , av) M. K. , aw) nezl. A.K. , ax) nezl. K. K. , ay) nezl. K. K. , az) nezl. E. K. , nezletilé děti zastoupeny rodiči P. K. a M. K., všichni žalobci zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalovanému Městu Vsetín, IČ 00304450, se sídlem ve Vsetíně , Svárov 1080, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 310/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2015, č.j. 1 Co 76/2015-644, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se původně čtyřmi žalobami na ochranu osobnosti, které byly spojeny do jediného řízení, domáhali omluvy v médiích a finanční náhrady nemajetkové újmy za způsob, kterým byli vystěhováni z domu na adrese S. ve V. a za výroky pronesené zejména starostou města V. na jejich adresu.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č.j. 23 C 310/2007-560 (v pořadí třetím poté, co jeho předchozí dva zamítavé rozsudky byly zrušeny Vrchním soudem v Olomouci), žalobu zamítl. Soud prvního stupně, stejně jako v případě svých předchozích dvou rozsudcích, dospěl k závěru, že chybí neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobců.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. června 2015, č.j. 1 Co 77/2015-673, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219a) odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
V odůvodnění poukázal na svůj právní závěr učiněný v předcházejících rozhodnutích, že „postup žalovaného vůči žalobcům nebyl v souladu s ústavou zaručeným právem žalobců na důstojnost a rovnost lidí v důstojnosti ve smyslu čl. 1 LZPS a postup žalovaného byl tak porušením osobnostních práv žalobců, nerespektování soukromého a rodinného života na zachování jejich lidské důstojnosti a na svobodu volby místa pobytu a způsobu života“. Dále pak, že „ve světle prohlášení, zejména tehdejšího starosty města a posléze senátora J. Č., která pronesl jako starosta města a město Vsetín je umístilo i na své webové stránky, kde jsou zveřejňována rozhodnutí města, rady či zastupitelstva, je evidentní, že skutečný cíl vystěhování žalobců byl nikoliv zajistit jim bytovou náhradu, nýbrž zbavit se problému na úkor samospráv jiných“. Uložil proto odvolací soud soudu prvního stupně provedení důkazů k prokázání okolností tvrzených zásahů, jejich závažnosti a rozsahu a vyhodnocení veškerého skutkového stavu z hlediska přiměřenosti satisfakcí pro žalobce i s přihlédnutím k tomu, zda a jakým způsobem se na protiprávních zásazích podíleli každý z žalobců. Dále pak opakování výslechu J. Č. k požadované omluvě za jeho jednotlivé výroky. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že pro krajský soud je závazný právní názor vyslovený již i v předchozích zrušujících usneseních, a proto se soud prvního stupně bude zabývat přiměřeností požadované omluvy a naplněním podmínek pro přiznání nemajetkové újmy pro každého z jednotlivých žalobců. Odvolací soud také konstatoval, že spojení čtyř žalob na ochranu osobnosti 52 samostatných žalobců do jednoho řízení považuje za nevhodné a v rozporu s ustanovením §112 odst. 1 o.s.ř. a naopak je nutno žaloby vyloučit k samostatnému řízení minimálně do rozsahu původně podaných žalob.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 7. října 2015 včasné dovolání. Obsáhle v něm rekapituluje dosavadní průběh řízení a polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž vyšel odvolací soud i s jeho právními závěry. Uvádí, že dovolání podává z důvodu dle §241a odst. 1 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Odvolacímu soudu pak konkrétně vytýká, že provedl nepřípustný důkaz Stanoviskem veřejného ochránce práv, který při šetření věci dosti výrazně překročil svou pravomoc. Spatřuje v tom rozpor s ustálenou judikátní praxí a poukazuje na rozsudek ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že žalovaný se žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobců nedopustil, že vůči nim vystupoval nikoliv z pozice orgánu vykonávajícího autoritativně veřejnou moc, ale z pozice vlastníka obecního majetku (v tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005) a i kdyby se protiprávního zásahu dopustil, pak Vrchní soud v Olomouci tento zásah vymezil skutkově jinak než to učinili žalobci, kteří nezahrnuli do petitu žaloby porušení povinnosti podle §35 zákona o obcích a porušení povinností vlastníka domu, čímž nepřípustně rozšířil předmět řízení a porušil tak dispoziční zásadu. Tím se opět dostal do kolize s ustálenou judikátní praxí (např. rozhodnutím 32 Cdo 4778/2010). Domnívá se, že nebyla prokázána přičitatelnost jednání žalovanému jakožto právnické osobě, nebyly prokázány protiprávní výhrůžky uváděné v petitu žaloby. Za zjevně nepřiměřenou považuje formu požadovaného zadostiučinění. Výroky starosty žalovaného pokládá za nezávadné a navíc nebylo prokázáno, že by je za své přijal usnesením kompetentní orgán žalovaného, takže je nelze přičítat žalovanému. V tom spatřuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007). Namítá také, že mediální výroky nelze pojímat paušálně ve vztahu ke skupině osob žijících v č.p., ale nároky je třeba individualizovat. S ohledem na koncentraci řízení pak ale žalobci tyto nároky prostřednictvím důkazních prostředků již nemohou uplatňovat. Konečně pak žalovaný popírá, že by byly dány důvody pro odnětí věci zákonnému soudci, který nemohl být vázán právním názorem odvolacího soudu, který byl postaven na skutkovém stavu zjištěném z nepřípustného důkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s konstantní judikátní praxí (např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR č.j. Prz 36/67 nebo rozhodnutím Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 4671/2009). Dovolatel pak dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu buď změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje nebo aby je zrušil a věc vrátil zpět k opětovnému projednání odvolacímu soudu.
Žalobci se k podanému dovolání vyjádřili prostřednictvím své právní zástupkyně. Domnívají se, že dovolání žalovaného nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení §237 až 238a) a §241a odst. 2 o.s.ř. Navrhují pak, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Nejvyšší soud v prvé řadě shledává, že dovolatel většinou svých námitek, s výjimkami uvedenými v dalších odstavcích, nepodporuje uvedením konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž by mělo napadené usnesení odvolacího soudu být v rozporu.
Pokud tak činí, pak dovolatel nejprve poukazuje na údajný rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pokud odvolací soud připustil podle jeho názoru nepřípustný důkaz zprávou ombudsmana, který podle jeho názoru překročil svou pravomoc. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že i v dovolatelem citovaných judikátech je vyjádřeno konstantní stanovisko dovolacího soudu, že navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby , soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Pro nepřipuštění důkazu tedy musí kromě jeho pořízení v rozporu s právními předpisy být splněna i další podmínka, totiž že tím došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby. Otázkou přípustnosti důkazu se Nejvyšší soud zabýval i v rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012, uveřejněném pod číslem 22/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde poukázal na to, že rovněž Ústavní soud již opakovaně judikoval, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05) . Dovolatel však nenamítá, že by zprávou ombudsmana bylo jakkoli porušeno některé ze základních práv. Proto se dovolací soud nemohl ani zabývat jeho námitkou, že tím ombudsman překročil svou pravomoc. Nelze tak nikterak dovodit rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel také poukazuje s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, na to, že žalovaný vystupoval vůči žalobcům nikoliv z pozice orgánu vykonávajícího autoritativně veřejnou moc, ale z pozice vlastníka obecního majetku, opomíná však uvést, proč by v tomto druhém případě nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců.
Námitku, že odvolací soud vymezil skutkově jinak, než jak to učinili žalobci odůvodňuje dovolatel tím, že žalobci nezahrnuli do petitu žaloby porušení podle §35 zákona o obcích. Tím ovšem ve skutečnosti namítá jinou právní kvalifikaci a kvalifikace uplatněného nároku je povinností soudu a z tohoto hlediska není rozhodné, jak právní nárok kvalifikoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a další rozhodnutí v něm citovaná).
Ve vztahu k „přičitatelnosti“ výroků starosty žalovaného poukazuje dovolací soud na odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se plně ztotožňuje.
Dovozuje-li žalovaný, že usnesením odvolacího soudu byla věc bezdůvodně odňata zákonnému soudci, pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, na který se žalovaný odvolává, se konstatuje, že odvolací soud je s ohledem na §243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 o.s.ř. vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu. V daném případě skutečným základem zrušovacího usnesení bylo nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, že postup žalovaného byl porušením osobnostních práv žalobců. Přitom je zřejmé, že po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně se skutkový základ věci nezměnil natolik, že by byla vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009 nebo též Drápal, Bureš, a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. 2009. s. 1798, anebo Svoboda, Smolík, Levý, Šínová, a kol. Občanský soudní řád, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2013, str. 690). Je tak použití tohoto opatření v daném případě plně v souladu s ustanovením §221 odst. 2 o.s.ř.
Na závěr lze ještě připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“.
Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řízení pokračuje před soudem prvního stupně, takže případné náklady této fáze řízení budou zohledněny v nákladovém výroku rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu