ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5338.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5338/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ing. M. O. , zastoupené Mgr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, č. j. 17 Co 133/2015-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 343 334 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 142/94.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 22 C 90/2013-114, žalobu co do částky 240 834 Kč zamítl (výrok I), řízení co do částky 102 500 Kč zastavil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 342 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku (I) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 850 Kč, jinak jej v tomto výroku co do částky 173 984 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 47 258 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě se co do částky 66 850 Kč vyhovuje, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části, v níž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, tj. co do částky 173 984 Kč.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka, zda byly dány předpoklady pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepatrného významu řízení pro žalobkyni, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že posuzované řízení poté, co došlo ke zrušení konkursu na majetek úpadce (společnosti TOP Břeclav spol. s r.o.) po splnění rozvrhového usnesení, již trvalo pouze formálně a nejednalo se o žalobkyní účelně vedené řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013). Řečeno jinak, odvolací soud zde správně uplatnil závěr, podle kterého předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení, že vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, jež byla po skončení konkursu ze zákona zrušena, bylo pro žalobkyni důležité, neboť takové rozhodnutí mohlo sloužit jako důkaz v trestních řízeních vedených proti manželovi žalobkyně, jakož i důkazní prostředky k němu, uplatnila žalobkyně v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. až spolu s podaným dovoláním. Soud prvního stupně, ani soud odvolací tedy neměly žádný prostor k tomu poučovat žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o doplnění těchto skutkových tvrzení, případně o navržení důkazních prostředků k jejich prokázání. Tato námitka proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ani námitka žalobkyně, podle které se posuzované řízení svým předmětem blížilo sporu pracovněprávnímu, u něhož je pravidelně dovozován zvýšený význam pro poškozeného, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Předmětem posuzovaného řízení, jež bylo vedeno před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Cm 142/94, bylo určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti TOP Břeclav spol. s r. o. ze dne 26. 11. 1993, kterým došlo k odvolání manžela žalobkyně z funkce jednatele společnosti; rozhodnutím v posuzovaném řízení tak nemohla být účast žalobkyně na společnosti TOP Břeclav spol. s r. o., jejímž byla společníkem, nijak dotčena. Posuzované řízení tedy ve vztahu k žalobkyni nemělo charakter sporu, na němž by bylo trvání podnikatelské aktivity žalobkyně závislé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a obsahuje logické vysvětlení úvah, na jejichž základě odvolací soud dospěl ke konečné částce přiměřeného zadostiučinění. Jelikož nebyly shledány nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemohlo dojít k újmě uplatnění práv žalobkyně, a rozhodnutí tedy nemůže být považováno za nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu