ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5362.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5362/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce JUDr. D. M. , identifikační číslo osoby 71458603, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o omluvu a zaplacení nemajetkové újmy 50 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 248/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 35 Co 41/2015-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 35 Co 41/2015-37, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2014, č. j. 23 C 248/2014-29, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ze dne 20. 4. 2015, v němž rovněž požádal, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Poté, co soudy rozhodly o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, Nejvyšší soud posoudil dovolání ze dne 20. 4. 2015, jež směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 35 Co 41/2015-37, přičemž postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na názoru, který je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně odškodnění nemajetkové újmy. Dále žalobce již zmiňuje pouze to, že se cítí být dotčen i na právu na spravedlivý proces a na rovné zacházení, když má za to, že soud neposoudil jeho odvolací námitky a že v jiných nerozdílných případech jiným účastníkům přiznal odškodnění, zatímco v případě žalobce nekonstatoval ani porušení jeho práva.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce ve svém dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika správnosti posouzení věci odvolacím soudem ani parafráze (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují. Dovolání též neobsahuje dovolací návrh. Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
K obsahu dovolání z 24. 9. 2015 (čl. 58 spisu) nebylo zde možno přihlížet, neboť směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2015, č. j. 35 Co 242/2015-48, a takové dovolání bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2015, č. j. 23 C 248/2014-63, odmítnuto pro opožděnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu