ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5395.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5395/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. et Bc. Michalem Hessem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 156/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 17 Co 104/2015-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 17 Co 104/2015-58, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2014, č. j. 19 C 156/2014-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou proti žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 101.600,- Kč s příslušenstvím, která měla představovat kompenzaci za nemajetkovou újmu vzniklou z titulu nezákonného rozhodnutí, konkrétně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2012, sp. zn. 16 Nt 1946/2012, kterým byl žalobci určen způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou, přičemž toto rozhodnutí bylo později rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2013, č. j. 7 TZ 21/2013-41, pro nezákonnost zrušeno a následně byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. NT 1005/2013, žalobci určen způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody ve věznici s dohledem.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2014, č. j. 19 C 156/2014-42, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2014, č. j. 19 C 156/2014-42, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a odvolání žalobce neshledal důvodným. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry, k nimž po skutkové i právní stránce dospěl soud prvního stupně, přičemž na všechny závěry soudu prvního stupně pro stručnost odkázal.
V předmětné věci žalobce tvrdil, že utrpěl nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena výše uvedeným nezákonným rozhodnutím, jímž byl žalobci určen způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou. Uvedené rozhodnutí bylo později pro nezákonnost zrušeno a nahrazeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. NT 1005/2013, kterým byl žalobci určen způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody ve věznici s dohledem. Žalobce tvrdil, že v důsledku nesprávného uložení trestu do věznice s ostrahou, namísto do věznice s dohledem, tedy nesprávným uložením trestu do věznice o dva stupně přísnější, mu vznikla imateriální újma, konkrétně újma psychická, za kterou žádal odškodnit v penězích. Odvolací soud se při hodnocení dané žaloby zabýval především intenzitou konkrétního zásahu do žalobcových práv. Žalobci již v předchozím řízení byla vyslovena omluva. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco nálezy Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ ), z nějž mimo jiné vyplývá, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Odvolací soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze kterého vyplývá, čím se mají soudy zabývat při stanovování formy či výše zadostiučinění, resp. vztah zadostiučinění k obecně sdílené představě spravedlnosti. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že „není na místě žalobce za tvrzenou nemajetkovou újmu odškodnit finančně…“ Tento závěr opírá i o odkaz soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2014, č. j. I. ÚS 2551/13, resp. na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2014, sp. zn. III. ÚS 3079/13. Odvolací soud se tak v této souvislosti přiklonil ke zjištění soudu prvního stupně, že „žalobce páchal závažnou trestnou činnost, za kterou byl opakovaně odsouzen k trestu odnětí svobody…“ a podle názoru odvolacího soudu by „přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva ve světle shora naznačených úvah bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka týkající „ve stanovení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu… která byla způsobena umístěním odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody do přísnějšího typu věznice na základě nezákonného rozhodnutí“ , nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatel nejprve shrnuje, že soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že v dané věci je odpovědnostní titul dán, když usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2013, sp. zn. 16 Nt 1946/2012 bylo dovolacím soudem pro nezákonnost zrušeno, přičemž soud prvního stupně a soud odvolací dospěly k závěru, že konstatování porušení práva a omluva jsou dostačující formou zadostiučinění za citované nezákonné rozhodnutí. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva a omluva, která byla ze strany žalované již učiněna, je dostatečnou formou satisfakce a není na místě finančního zadostiučinění. Dovolatel dále polemizuje s rozhodnutím soudu prvního stupně a dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, přičemž vyvrací odkaz odvolacího soudu na judikaturu dovolacího soudu (zřejmě tím byl míněn výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), který se podle dovolatele „zabývá odškodněním v případě nezákonného trestního stíhání a nikoliv odškodněním za omezení osobní svobody ve větším rozsahu, než bylo nezbytné…“ Vzhledem k tomu, že otázka omezení osobní svobody ve větším rozsahu, než je nezbytné, zůstává podle dovolatele nevyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, měl by se této otázce dovolací soud věnovat. Dovolatel dále představuje výčet jednotlivých bodů, které mají ve svém souhrnu představovat újmu, kterou utrpěl v důsledku zařazení do přísnějšího typu věznice. Dovolatel dále tvrdí, že se odvolací soud ani soud prvního stupně nezabývaly rozsahem zásahu do autonomní sféry dovolatele, jak byl popsán v žalobě, přičemž v souvislosti s tím namítá, že „zásadně nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva by v případě žalobce bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, ale naopak má za to, že by se mu mělo z hlediska obecné slušnosti finanční satisfakce dostat.“ Dovolatel v závěru uvádí, že při vysloveném závěru odvolacího soudu by to fakticky znamenalo, že z finančního odškodnění za nezákonné umístění odsouzeného do přísnějšího typu věznice by byli – dle tohoto jednotného přístupu – vyloučeni všichni odsouzení, kteří byli v minulosti vícekrát trestáni, což chápe být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Obdobnou právní otázkou, jako je tomu v této věci, se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5237/2014, v němž mj. vyložil: „v projednávané věci se dovolatel domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku neoprávněného omezení osobní svobody spočívajícího v uložení výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s přísnějším režimem. Specifikum žalobcem uplatněného nároku spočívá jen v tom, že se domáhá náhrady škody vyjádřené rozdílem mezi trestem odnětí svobody vykonaným na základě původního rozsudku ve věznici s přísnějším režimem a výkonem trestu odnětí svobody uloženým mu novým rozsudkem ve věznici s mírnějším režimem (§10 odst. 2 OdpŠk). To však neznamená, že by citovaný rozsudek R 52/2012 nebyl použitelný analogicky i v této věci. Předpokladem však je, aby soud vzal v úvahu i další okolnosti umožňující mu stanovení nemajetkové újmy a přiměřeného zadostiučinění na základě rozdílu mezi výkonem uvedeného trestu přísnějšího a trestu mírnějšího.“ V uvedené věci bylo žalobci přisouzeno peněžité zadostiučinění za období jeho výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se „zvýšenou ostrahou“ namísto věznice s mírnějším režimem „s ostrahou“, in concreto za dobu 159 dnů po 50,- Kč za jeden den výkonu trestu.
V souzené věci odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o dostačující formě zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, když zohlednil, že „podmínky pro umístění žalobce do věznice s ostrahou v době rozhodování věcně nepříslušného Obvodního soudu pro Prahu 6 o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů byly dány“ a kdy „soud prvního stupně navíc správně ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce páchal závažnou trestnou činnost, za kterou byl opakovaně odsouzen k trestu odnětí svobody i v přísném režimu věznice.“ Dovolací soud se s takto pojímaným pohledem - navíc zatíženým absencí zjištění právně rozhodných okolností z hlediska posouzení žalobcem tvrzené psychické újmy, která mu měla vzniknout v důsledku předmětného omezení spojeného s přísnějším vězeňským režimem, jemuž byl dovolatel povinen se po uvedenou dobu podrobovat - neztotožňuje. Pro rozsouzení této věci je totiž (primárně) podstatné, zda dovolatel po předmětnou dobu podle práva měl či neměl trest odnětí svobody vykonávat v přísnějším či mírnějším typu věznice, zda v tomto ohledu byl či nebyl zjištěn rozpor, a pokud ano, pak zda s tím spojená (a v jakém rozsahu a v jaké intenzitě) omezení měla vliv na tvrzenou psychickou újmu dovolatele, to vše jistěže s přihlédnutím k dalším okolnostem tohoto případu.
Z vyloženého důvodu proto nezbylo, než dovoláním napadeným rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Vzhledem k tomu, že důvod zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soud prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu