ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5466.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5466/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyň a) M. T. 6, a b) L. D. , zastoupených JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti žalovaným 1) J. T. , a 2) H. M. , zastoupeným Mgr. Hanou Formánkovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře, Za Brodcem 221, o určení neplatnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 450/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 23 Co 364/2014-450, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 9 C 450/2010-309, určil, že označené darovací smlouvy (uzavřené mezi původním žalobcem J. T. a zemřelým dne 7. listopadu 2014, naposledy bytem v B.) jsou neplatné, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že „rozpoznávací schopnosti (původního) žalobce byly v době jeho podpisu smluv vyloučeny, když s ohledem na stav jeho duševní poruchy nebyl schopen posoudit následky právního jednání, a tudíž tyto právní úkony jsou ve smyslu §38 OZ absolutně neplatné.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) poté, co usnesením ze dne 3. dubna 2015, č. j. 23 Co 364/2014-410, rozhodl (v důsledku úmrtí původního žalobce J. T., zemřelého dne 7. listopadu 2014) o procesním nástupnictví původního žalobce (viz nynější označení žalobkyň), rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 23 Co 364/2014-450, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné darovací smlouvy jsou neplatné proto, že je žalobce učinil v duševní poruše, která ho činila k těmto darovacím smlouvám neschopným. V daném případě bylo možné bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku a nebylo třeba je ověřovat jinými důkazy. Znalec ve svém znaleckém posudku uvedl, z kterých zjištění vycházel, takže jím zjištěný relevantní skutkový podklad mu umožňoval učinit předmětný odborný závěr.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak proto, že z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí do skutkových zjištění a výsledku hodnocení dokazování, tedy do skutkového základu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, který však v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své judikatuře opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatelů se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015; označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Brojí-li dovolatelé proti výsledku hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Rovněž otázka rozsahu provedeného dokazování je výhradní doménou soudu a jako taková nemůže založit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., ledaže by soudem zjištěný skutkový stav byl neúplný z hlediska výčtu právně významných okolností předvídaných v hypotéze právní normy, jejíž aplikací na daný případ se (odvolací) soud zabýval, když případně zjištěný skutkový deficit by v takovém případě šel na vrub věcné správnosti rozhodnutí, neboť by zde (odvolací) soud pominul některou – z hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování - právně významnou okolnost. Ovšem ani o takovou eventualitu se v daném případě nejedná, když je zřejmé, že dovolatelé mají zcela jiný skutkový náhled na daný případ, z nějž vyvozují právní závěr, jímž polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobkyním nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalovaných odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalobkyň v souvislosti s jejich zastoupením advokátkou v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu