ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5505.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5505/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Sokolská 418, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 98/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 13 Co 93/2015-49, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 13 Co 93/2015-49, se v části, kterou bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2015, č. j. 25 C 98/2014-29, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení.
2. Žalobkyně při podání žaloby požádala soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 1. 2015, č. j. 25 C 98/2014-29, rozhodl, že návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce se zamítá. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznává, v zamítavé části je potvrdil.
3. Odvolací soud věc posoudil tak, že jsou splněny předpoklady pro to, aby byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků. Odvolací soud však dospěl k závěru, že není splněna druhá z podmínek vymezených v ustanovení §30 občanského soudního řádu a že ustanovení zástupce není třeba k ochraně zájmů žalobkyně. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vede proti České republice celou řadu soudních sporů o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, resp. nepřiměřenou délkou řízení. Jde o „skutkově totožná řízení“, ve kterých se žalobkyně dostatečně orientuje, jak vyplývá i z obsahu spisu v posuzované věci, je schopna podávat podání k soudu. Přitom obecně lze říct, že tento druh soudních řízení je třeba hodnotit jako řízení ne příliš složitá, kdy není třeba provádět v zásadě žádné jiné důkazy než soudními spisy. Odvolací soud tedy neshledal žádný důležitý zájem na straně žalobkyně, k jehož ochraně by jí měl být zástupce ustanoven.
II. Dovolání
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož součástí byla žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Soud prvního stupně uvedené žádosti vyhověl a usnesením ze dne 23. 10. 2015, č. j. 25 C 98/2014-85a, žalobkyni advokáta pro dovolací řízení ustanovil. Ustanovený advokát dovolání žalobkyně včas doplnil (§241b odst. 3 občanského soudního řádu).
5. V dovolání (ve znění jeho doplnění) žalobkyně uvádí, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Závěr, že není naplněna podmínka nezbytné potřeby ustanovení právního zástupce k ochraně zájmů žalobkyně, je nesprávný. Žalobkyně nemá v oblasti odpovědnosti státu za škodu žádné odborné znalosti a v této problematice se neorientuje, vzhledem k jejímu vysokému věku a zdravotnímu stavu je pravděpodobné, že řízení je pro ni stresující a právní kroky není sama schopna posoudit. O tom svědčí také jednoduchá podání, která v řízení činí, a která sice mají náležitosti podání, nicméně ve kterých žalobkyně není sama schopna „právně skutkový stav formulovat“. Žalobkyně navíc vede jiný soudní spor týkající se nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a v tom jí zástupce ustanoven byl. Hlediska pro ustanovení zástupce jsou ve všech stupních občanského soudního řízení shodná (k tomu žalobkyně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013), proto ustanovení zástupce pouze pro dovolací řízení (a jeho neustanovení pro prvostupňové a odvolací řízení) je nelogické.
III. Formální náležitosti dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno i doplněno včas, osobou k tomu oprávněnou, podmínka §241 odst. 1 o. s. ř. byla splněna a dovolání po doplnění obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
8. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§13 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže účastník řízení činí opakovaně vadná podání. Uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
11. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
12. Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odst. 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2).
13. Podmínku nezbytnosti zastoupení (§30 odst. 1 věta první o. s. ř.) je třeba zkoumat z objektivní i subjektivní stránky. Na jedné straně se hodnotí povaha řízení s ohledem na složitost právních či skutkových otázek, na druhé straně osoba žadatele a jeho schopnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu k ustanovení §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014; ke kritériím, která je třeba posuzovat při ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11).
14. Co se týče schopností a osobních předpokladů účastníka řízení, podle judikatury jsou rozhodující především vzdělání, profese, znalosti a zkušenosti účastníka řízení či jeho schopnosti vést spor a v řízení argumentovat. Při posouzení osobních předpokladů je možné vyjít z obsahu a kvality jednotlivých podání účastníka. Kvalitu podání účastníka je ovšem možné hodnotit pouze za předpokladu, že z okolností nevyplývá, že podání pro účastníka řízení vyhotovila jiná osoba, která v řízení nevystupuje. Dále je možné vyjít z toho, jak účastník v řízení vystupuje. Je-li z dosavadního průběhu řízení zřejmé, že účastník v civilním soudním řízení není schopen odpovídajícím způsobem vystupovat (například účastník činí opakovaně vadná podání, je třeba účastníka opakovaně poučovat apod.), je namístě mu ustanovit zástupce. V úvahu je třeba vzít i to, že efektivní vedení sporu nepředpokládá jen orientaci v právu hmotném, nýbrž i v právu procesním (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015).
15. Mimo uvedené by měl soud při zkoumání nezbytnosti zastoupení zohlednit i okolnost, zda je druhá strana řízení právně vzdělána či zastoupena právně vzdělanou osobou. Je totiž pravděpodobné, že účastník řízení bude znevýhodněn, pokud bude druhá strana sporu zastoupena advokátem a on nikoliv (srov. Airey proti Irsku, stížnost č. 6289/73, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 1979, odst. 24, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015). Uvedený závěr se rovněž uplatní, jestliže proti účastníku řízení stojí specializovaný správní orgán, jenž v obdobných typech řízení pravidelně vystupuje a disponuje nesrovnatelně vyšší mírou odbornosti v oblasti, které se spor týká, a zkušenosti s občanským soudním řízením (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 As 23/2013).
16. Co se týče skutkové a právní složitosti věci, za jednodušší bude možné považovat takový typ řízení, v němž zpravidla není složitý skutkový stav a zároveň hmotněprávní i procesní úprava se pro uplatnění nároku nejeví jako složitá. Naproti tomu by se nemělo jednat o řízení s velkou emoční účastí účastníka řízení, která by bránila efektivní obhajobě, či o řízení, která mají pro účastníka zpravidla zásadní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015).
17. Nejvyšší soud dodává, že při posuzování složitosti řízení je třeba vyhnout se zjednodušujícím závěrům. Nelze např. uzavřít, že skutková složitost je pro ustanovení zástupce irelevantní, neboť pro popsání skutkových okolností není třeba právní vzdělání a ohledně nedostatků skutkových tvrzení soud účastníka poučí (§118a o. s. ř.). Stejně tak nelze učinit závěr, že právní posouzení je věcí soudu, zástupce proto není třeba, neboť účastník se může omezit pouze na skutková tvrzení, která po právní stránce posoudí soud. Takovéto úvahy by totiž vedly k závěru, že advokáta v řízení nepotřebuje vlastně žádný účastník. Tak tomu však ve skutečnosti nepochybně není. Vyhledávání a tvrzení rozhodných skutečností a vyhledávání důkazů k jejich prokázání je často složitou činností a podstatou práce advokáta. Stejně tak může konečné rozhodnutí soudu ovlivnit i právní argumentace stran a jejich procesní úkony.
18. Složitost věci a osobní předpoklady účastníka řízení je třeba při posuzování žádosti o ustanovení zástupce hodnotit ve vzájemné souvislosti, tedy jestli účastník řízení, s přihlédnutím ke svým osobním předpokladům, bude schopen efektivní obrany svých práv v řízení vzhledem ke složitosti tohoto řízení.
19. V posuzované věci je žalobkyně, žadatelka o ustanovení zástupce, starobní důchodkyně, v době rozhodování dovolacího soudu je jí osmdesát let. V řízení přitom stojí proti státu jednajícímu organizační složkou, jež se pravidelně zabývá spory o náhradu nemajetkové újmy (má k tomu zřízeno specializované oddělení). Žalobkyně má také jisté zkušenosti s vedením řízení o náhradu nemajetkové újmy, ačkoliv nesrovnatelně menší, než žalovaná. Jak uvedl odvolací soud, žalobkyně vede „celou řadu soudních sporů“. Nelze však souhlasit se závěrem, že se v řízení dostatečně orientuje a je schopna podávat podání k soudu.
20. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v žalobě (označené „návrh žaloby“) neuvedla, ve kterém řízení mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, o jaký nesprávný úřední potup se mělo jednat, jaké částky se domáhá a za jakou dobu požaduje úroky. Rovněž odvolání žalobkyně proti usnesení, kterým byla zamítnuta její žádost o ustanovení právního zástupce, neobsahovalo zákonné náležitosti, a to odvolací důvod a odvolací návrh. Obě uvedená podání žalobkyně doplnila až k výzvě soudu. Přitom právě skutečnost, že účastník činí opakovaně vadná podání, je podle judikatury známkou toho, že účastník není v civilním řízení schopen odpovídajícím způsobem vystupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, citované výše v odst. 14 tohoto usnesení). Některé věty v podáních žalobkyně jsou navíc nesrozumitelné a není zřejmé, co jimi žalobkyně chtěla říci. Pro ilustraci lze uvést větu z doplnění žaloby na č. l. 36: „Za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délky řízení u Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 11 Cm 82/2008, jenž je součástí spisu 11 Cm 204/95, jakožto základ projednávajícího řízení, které započalo 8. 3. 1995, a bylo i projednávaný vzájemný návrh.“
21. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení nejsou často z hlediska dokazování ani z hlediska právního posouzení nikterak složitá. Nemusí tomu tak však být vždy a i v těchto řízeních se mohou vyskytnout otázky, jejichž posouzení rozhodně není triviální (např. tvrzená procesní pochybení orgánů veřejné moci během řízení, nedůvodnost přerušení řízení apod.). Z podání žalobkyně nelze vycházet při posouzení, zda se takové složitější okolnosti vyskytly i v řízení, jehož nepřiměřenou délku žalobkyně namítá, neboť žalobkyně pravděpodobně ani není schopná námitky týkající se těchto okolností vznést (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 23/2013).
22. Dovolací soud má vzhledem k výše uvedenému (zejména vzhledem k úrovni podání žalobkyně, podpůrně také vzhledem ke skutečnosti, že druhou stranou sporu je stát, skutečnosti, že řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemusí být vždy po právní stránce zcela jednoduchá a vzhledem k vysokému věku žalobkyně) důvodné pochybnosti o tom, že je žalobkyně schopna efektivně bránit své tvrzené právo jen za pomoci poučovací povinnosti soudu, aniž by jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Dovolací soud přitom dodává, že v případě pochybností o tom, zda postačuje k efektivní obraně práv a oprávněných zájmů jen poskytování poučovací povinnosti či je potřebné žalobkyni k ochraně jejích práv ustanovit práva znalého zástupce, je třeba s ohledem na ochranu ústavně zaručeného práva žalobkyně na právní pomoc a s tím spojeného práva na přístup k soudu rozhodnout ve prospěch ustanovení zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015).
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části, kterou bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu