ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.81.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 81/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) P. O. , a b) nezl. A. O. , zastoupené otcem A. O., právně zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalovaným 1) MUDr. Z. B., IČ 70806322, místem podnikání v Jihlavě, Telečská 34, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, a 2) Nemocnici Jihlava, příspěvkové organizaci, IČ 00090638, se sídlem v Jihlavě, Vrchlického 59, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČ 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 30/2010, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2015, č. j. 1 Co 129/2015-436, takto:
Dovolání první žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou ze dne 17. května 2010 domáhaly náhrady nemajetkové újmy za zásah žalovaných do jejich osobnostních práv, kdy neoprávněným zásahem obou žalovaných do práva na zdraví žalobkyně a) došlo zároveň k zásahu do práva žalobkyně b) na rodinný život. Dne 19. září 2015 žalobkyně a) zemřela.
Usnesením ze dne 28. července 2015, č.j. 24 C 30/2010-429, Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) přerušil řízení v souladu s ustanovením §107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zemřelé žalobkyni a) vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 29 D 501/2015, protože v řízení o nároku na finanční satisfakci je možné místo se zemřelou žalobkyní a) pokračovat v řízení s jejím dědicem, který bude určen ve shora uvedeném dědickém řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. září 2015, č. j. 1 Co 129/2015-436, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně poukázal na ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), §3069 o.z. a §1475 odst. 2 o.z. s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu s ustanovením §1475 odst. 2 o.z., podle něhož nároky žalobkyně a) přecházejí na dědice, neboť podle ustanovení §3069 o.z. platí, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Nárok žalobkyně a) vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a byl uplatněn u orgánu veřejné moci dne 17. května 2010, žalobkyně pak zemřela za účinnosti o.z., a tak se právní účinky spojované s touto právní skutečností řídí o.z.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním ze dne 1. prosince 2015 první žalovaná (dále též „dovolatelka“). Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když podle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena a odvolacím soudem byla posouzena nesprávně. Domnívá se, že v posuzovaném případě je třeba vyjít z ustálené judikatury k §13 odst. 2 obč.zák., že právo na finanční satisfakci jako nárok osobní povahy nemůže přejít na dědice, nikoli z ustanovení §1475 o.z. Poukazuje na to, že přechodné ustanovení §3028 o.z. sice uvádí, že práva vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, ale analogicky k tomu se dosavadní právní předpisy musí použít i na jejich zánik. Pokud tedy tvrzený nárok žalobkyně a) z titulu ochrany osobnosti vznikl za účinnosti obč.zák. a v té době bylo zahájeno i soudní řízení, mělo by se vycházet z úpravy v obč. zák. V opačném případě by byl porušen princip legitimního očekávání a právní jistoty účastníků. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích tak smrtí žalobkyně a) zanikl, nemůže tedy být předmětem dědění, a proto by řízení mělo být v části týkající se nároku žalobkyně a) zastaveno. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně b), která poukázala na skutečnost, že dovolatelka nezpochybňuje právní úpravu, kterou použily soudy obou stupňů, a proto její očekávání, že soudy budou novou a jednoznačnou právní úpravu obsaženou v o.z. ignorovat, není legitimní, když zcela pomíjí jeden z nejzákladnějších principů právního státu, a sice vázanost soudu zákonem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání první žalované pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
K dovolání se vyjádřila i druhá žalovaná, která uvedla, že sdílí názor první žalované a souhlasí s její argumentací i návrhem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Dovolání první žalované není přípustné.
Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Dovolací soud poukazuje na to, že v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o.z., spočívá na principech nepravé retroaktivity . Nepravá retroaktivita práva přitom spočívá v kombinovaném právním režimu právního vztahu, kdy otázky vzniku (nikoli též zániku) právního vztahu se řídí dřívější právní normou, obsah právního vztahu se po nabytí účinnosti nové normy zcela řídí jejím ustanovením. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik osobních, rodinných a věcných vztahů, jakož i další právní následky, pokud nastaly před 1. 1. 2014, se tak posoudí podle staré právní úpravy (nemá-li občanský zákoník jiné zvláštní přechodné ustanovení). Právní skutečnosti, které nastaly počínaje 1. 1. 2014 a které působí změny, zánik či jiné právní následky v těchto vztazích, se posoudí od tohoto data podle nového občanského zákoníku (srovnej Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2318).
V souzeném případě tak nejde o eventualitu přípustnosti dovolání vycházející z tvrzení dovolatelky, že předmětná právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, resp. že se dovolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání první žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu