ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.940.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 940/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem Advokátní kanceláře Kačmařík & Korta, se sídlem pobočky v Karviné, K. Sliwky 126/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 137 667 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 33/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2015, č. j. 56 Co 181/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci jako obviněnému vzniknout v důsledku nepřiměřené délky jeho trestního stíhání vedeného posléze u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2007.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že délka trestního řízení je dobou neúměrnou a ústavní právo žalobce na projednání trestní věci v přiměřené době nebylo porušeno, a to v závislosti na závažnosti skutků, pro které bylo vedeno trestní řízení, jejich složitost, nezbytnost velkého počtu procesních úkonů a množství důkazů, počet stupňů, jimiž trestní řízení prošlo, a počet spoluobviněných, respektive spoluobžalovaných osob. K námitce odvolatele, že kdyby nebylo trestní řízení vedeno proti většímu počtu spoluobviněných, mohlo skončit rychleji, odvolací soud kromě poukazu, že se jedná o uplatnění nové skutečnosti v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu, uvedl, že nelze dovodit, že množství spoluobviněných osob bylo hlavním důvodem pro dobu trvání trestního řízení. Rovněž z délky a průběhu trestního řízení nelze dovozovat, že šlo o postup v trestním řízení, který žalobce délkou trvaní poškodil. Navíc ke způsobu, jakým délka trestního řízení zasáhla do soukromí žalobce, odvolací soud uvedl, že žalobce netvrdil nic jiného než to, že doba trvání trestního řízení byla neúměrně dlouhá. K tomu odvolací soud poukázal, že žalobce v době trvání trestního řízení cestoval na déle trvající pobyt do ciziny a podnikal. Délka trestního řízení tak žalobci nezpůsobila překážky v podnikatelské činnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit obecná námitka, že řízení mohlo být vedeno odděleně s větším urychlením, což může být důvodem pro posouzení trestního řízení jako nepřiměřeně dlouhého. Žalobce totiž v řízení netvrdil a neprokazoval, a ani v dovolání neuvádí, žádné skutečnosti, na základě kterých by mělo být možné učinit závěr, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vedení společného trestního řízení podle §20 trestního řádu, a ani neformuluje žádnou právní otázku týkající se výkladu tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je vznik újmy vyloučen z důvodu, že žalobce dále podnikal a cestoval do zahraničí, neboť na takovém závěru rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Nadto poukázal, že žalobce k možnému zásahu do svých práv kromě nepřiměřené délky trestního řízení ničeho netvrdil, přičemž dospěl ke skutkovému zjištění, že s výjimkou období vazby, délka trestního řízení žalobci nezpůsobila překážky v podnikatelské činnosti.
Ani otázka, „zda lze přičítat účastníkovi řízení zavinění na délce řízení z důvodu, že využíval svých procesních práv obviněného a v rámci své obhajoby podával řádně zdůvodněné opravné prostředky a jiné procesní návrhy,“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud při posuzovaní přiměřenosti celkové délky trestního řízení přihlédl ke skutečnosti, „že v rámci trestního řízení žalobce využil každé možnosti, aby proti dílčím vyšetřovacím úkonům podal opravný prostředek či namítl podjatost vyšetřovatele, respektive státního zástupce (ve všech případech neúspěšně a nedůvodně),“ není jeho vyřešení této otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Specifické je v tomto ohledu právě trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, jakož i tam citovanou další judikaturu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka týkající se možného „porušení principu neúplné apelace, pokud žalobce „v odvolacím řízení nově namítal, že by bylo trestní řízení významně kratší, pokud by bylo vedeno zvlášť proti 5 hlavním pachatelům a zvlášť proti každému dalšímu obviněnému v pozici odběratele,“ neboť na vyřešení této otázky procesního práva napadené rozhodnutí nezáviselo, když odvolací soud se s uvedenou argumentací žalobce vypořádal a dovolatelem nebyl závěr odvolacího soudu o správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení procesně přípustným způsobem zpochybněn.
Dovolání, napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu