ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1019.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1019/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. Luboše Pelikána , se sídlem v Letech, Karlštejnská 520, PSČ 252 29, insolvenčního správce dlužnice ELEKTRO HRACHOVEC s.r.o., identifikační číslo osoby 62966324, zastoupeného JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalované Š & V STAVEBNÍ s.r.o., se sídlem v Praze 10 - Křeslicích, Pod Zahradami 188, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 27137023, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení 532 824 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 112/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 12 Cmo 121/2015-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 59 Cm 112/2011-150, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 12. 2014, č. j. 59 Cm 112/2011-154, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 532 824 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení a dále České republice soudní poplatky za řízení před soudy obou stupňů (výrok I.), a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z formulace dovolatelky o tvrzené přípustnosti dovolání je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání uvedla jen u „otázky procesního práva“, které spatřovala v tom, že tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena nebo má být posouzena jinak. Měla-li dovolatelka tímto svým vyjádřením na mysli ten předpoklad, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, pak uvedla dva předpoklady přípustnosti dovolání, které si konkurují a nemohou současně vedle sebe obstát. Mínila-li dovolatelka „otázkou procesního práva“ (jinou procesní otázku dovolatelka v dovolání nevymezuje) skutečnost, že soud prvního stupně dne 2. 12. 2014 jednal bez její účasti a jejího zástupce, ačkoli – jak tvrdí dovolatelka – se její zástupce dne 2. 12. 2014 z účasti na tomto jednání krátce před jeho konáním telefonicky omluvil, uplatnila tak zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, a ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K této tvrzené vadě, jakož i k případným jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud pak dovolatelka podrobuje kritice dosavadní průběh řízení ústící v závěr soudu, že se jí nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku o existenci dluhu, který je žalobou vůči ní vymáhán, a vyjadřuje přesvědčení o tom, že doložila v řízení dostatek důkazů o tom, že částečnou úhradou předmětné faktury zbytek dluhu neuznala, pak ani v rámci těchto výhrad či polemik jiné otázky procesního či hmotného práva nevymezila. I kdyby však bylo přece jen možné takovou nějakou otázku vyčíst z nesourodých výhrad dovolatelky vůči napadenému rozhodnutí, pak není u žádné takové další otázky uveden žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ani vymezen dovolací důvod způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že ho podává proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Tento nedostatek (stejně jako nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř. ohledně potvrzujícího výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu) nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v popsaných částech dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v těchto částech podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně a soudní poplatek za odvolací řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobci byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (26 039,20 Kč), tak výše soudních poplatků, k jejichž úhradě státu byla žalovaná zavázána (21 320 Kč a 26 640 Kč), nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v obou uvedených částech nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu