ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1256.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1256/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalovaným 1) R. Š. , zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1603/23 a 2) I. Š. , o zaplacení 3 999 342,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 261/2013, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, č. j. 90 Co 441/2014-85, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný 1) podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 28. 4. 2014, č. j. 16 C 261/2013-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalovaných na zrušení jím vydaného rozsudku pro zmeškání ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 C 261/2013-49. V dovolání je sice uvedeno, že ho podávají oba žalovaní, nicméně ve spisu se nenachází plná moc, kterou by žalovaná 2) v dovolání označeného zástupce Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha (poté, co mu plnou moc vypověděla) k zastupování zmocnila, a jmenovaný na výzvu soudu prvního stupně (č. l. 99 spisu) k založení plné moci, která by ho opravňovala k zastupování žalované 2) v řízení (a to včetně dovolacího řízení), nijak nereagoval. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že dovolání podal pouze žalovaný 1).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál, vytýká-li napadenému rozhodnutí jeho neurčitost a tvrdí-li, že žalovaní nebyli k jednání před soudem prvního stupně, na němž došlo k vydání rozsudku pro zmeškání, řádně předvoláni. Dovolatel tak žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená v §237 o. s. ř.), nepředkládá a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Pokud dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro vady (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu