ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1612.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1612/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci zástavní věřitelky RENT & REAL Finance s. r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, identifikační číslo osoby 27768783, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Sokola Tůmy 743/16, proti zástavním dlužníkům 1) F. Ch. , a 2) M. Ch. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 270/2013, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2015, č. j. 15 Co 266/2015-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavním dlužníkům 1) a 2) k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 14 C 270/2013-100, zamítl žalobu o nařízení prodeje zastavených nemovitostí specifikovaných ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání zástavní věřitelky v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve správném znění (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) podala zástavní věřitelka dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že nařídí soudní prodej zástavy, případně aby napadené rozhodnutí zrušil.
Zástavní dlužníci považují rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal zástavním dlužníkům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka má za to, že soud „nebyl oprávněn posuzovat platnost zajištěné smlouvy, ledaže by tato neplatnost byla přímo z obsahu takové smlouvy zjevná“, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smlouvy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 113), a že obdobná úvaha platí i pro zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka. I zde tedy soud - má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva - přihlíží k důvodu její neplatnosti, avšak jen vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje tak provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy.
Odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil, neboť okolnosti, z nichž dovodil zneužití práva ze strany zástavní věřitelky a nutnost odepření ochrany výkonu takového práva podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jsou z obsahu smlouvy o úvěru zřejmé a nevzbuzují pochybnosti. V části B smlouvy je přehledně uvedena výše jistiny (40 000 Kč) a úroku (154 080 Kč), v části C pak je splátkový kalendář, z něhož se podává, že po dobu 119 měsíců (téměř deseti let) budou dlužníci splácet pouze úrok a v poslední, 120. splátce mají uhradit spolu s příslušnou částí úroku též celou jistinu, což znamená, že po dobu téměř deseti let se nesníží právě jistina, z níž budou dlužníci úrok hradit. Z části A je nepochybné dvojí (kumulativní) zajištění smluvní pokutou pro případ prodlení - 1 000 Kč za den a zároveň 0,5 % denně z dlužné částky, a dále smluvní pokuta ve výši 100 % z částky úvěru, dojde-li k porušení smluvních povinností ze strany dlužníků. Rovněž je patrné zajištění pohledávky vlastní blankosměnkou a zástavním právem k nemovitosti i ujednání, podle něhož se celý úvěr (včetně úroků) stává splatným prvním dnem prodlení dlužníků se zaplacením jakékoli splátky.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odvolací soud posoudil otázku aplikace korektivu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou soudní praxí, jestliže dospěl k závěru, že výkonu práva zástavní věřitelky je nutno odepřít ochranu, neboť obsah smlouvy o úvěru, jež je titulem vymáhané pohledávky, je vymezen v neprospěch dlužníků tak, aby s nejvyšší možnou mírou pravděpodobnosti došlo k porušení jejich smluvních povinností a aktivaci majetkového prospěchu věřitelky.
Námitka, že skutečnost, zda smlouva byla sjednána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, není a nemůže být zjevná již z obsahu smlouvy, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud otázku případné tísně na straně dlužníků při uzavření smlouvy o úvěru neposuzoval. Odvolací soud dovodil potřebu aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přímo ze znění smluvních ujednání a otázkou tísně se nezabýval, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka patrně přehlédla, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolatelka dále s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu - aniž by formulovala jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva - argumentuje ve prospěch názoru, že sjednaná smluvní pokuta a úrok nejsou v rozporu s dobrými mravy. Tyto námitky jsou však bezvýznamné, neboť odvolací soud neposuzoval jednotlivě ujednání o smluvní pokutě či o úroku a neučinil závěr o jejich neplatnosti, nýbrž výslovně s odkazem na okolnosti souzené věci (způsob sjednání splácení úvěru, dohodu o splatnosti, kumulaci smluvních pokut, zajištění blankosměnkou a zástavním právem) odepřel výkonu práva žalobkyně ze smlouvy o úvěru jako celku ochranu.
Argumentace, v níž dovolatelka brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je irelevantní, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání zástavní věřitelky výslovně směřuje proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Ke druhému výroku, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti třetímu výroku není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla zástavní věřitelka zavázána za odvolací řízení (11 526 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu