ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2206.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2206/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce T. P. , podnikatele se sídlem v Praze 4 – Kamýku, Otradovická 726/1, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 48559326, zastoupeného Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Verdunská 725/23, PSČ 160 00, proti žalovaným 1) L. S. , a 2) M. S. , oběma zastoupeným JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., MPA, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 103/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 31 Co 139/2014-171, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 31 Co 139/2014-171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 624 792,50 Kč, a to na základě smlouvy o dílo, kterou jako zhotovitel uzavřel s žalovanými jako objednateli. Podáním doručeným soudu dne 20. února 2014 oznámil, že tuto pohledávku smlouvou uzavřenou téhož dne postoupil společnosti SKELETON s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, náměstí Přátelství 1518/4, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 29051533, a navrhl, aby tato společnost vstoupila do řízení na jeho místo.
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 5 C 103/2009-153, rozhodl tak, že se připouští, aby na místo žalobce vstoupil do řízení nabyvatel práva společnost SKELETON s. r. o. Soud prvního stupně dovodil splnění podmínek stanovených v §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), neboť žalobce doložil, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, a nabyvatel práva se svým vstupem do řízení souhlasil.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. dubna 2014, č. j. 31 Co 139/2014-171, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vstup uvedené společnosti do řízení na místo dosavadního žalobce se nepřipouští.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a nezabýval se otázkou účelovosti žalobcova postupu. Poukázal na to, že žalobce se domáhá zaplacení smluvní pokuty z titulu prodlení žalovaných se zaplacením části ceny díla, přičemž předmětnou pohledávku postoupil poté, co bylo v řízení o zaplacení dlužné části ceny díla, vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 90/2006, rozhodnuto o všech procesních prostředcích, včetně dovolání, jimiž mohl zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí. K postoupení pohledávky tak došlo v době, kdy již žalobci bylo známo, jak byla vyřešena otázka, zda žalovaní porušili svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou a zda tedy má nárok na její zaplacení. K postoupení pohledávky pak došlo několik dní před nařízeným jednáním. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že uvedené okolnosti svědčí o účelovosti postoupení pohledávky.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, shledávaje je přípustným podle §238a o. s. ř., „jelikož bylo usnesením odvolacího soudu rozhodováno o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle §107a o. s. ř. a dále též napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována jinak (§237 o. s. ř.)“.
V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatel formuluje otázku, „zda je možno zamítnout návrh na vstup do řízení podle §107a o. s. ř. na základě pouhé obavy z jeho účelovosti či zneužívání a/nebo účelovosti či zneužívání postoupení pohledávky, aniž by měl (soud) takovou účelovost či zneužívání řádně bez pochyb a s jistotou prokázány“; zde vyjadřuje názor, že v posouzení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, respektive že tato otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že své závěry sice opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ve skutečnosti se však od nich odchyluje, neboť nerespektuje závěr, podle něhož prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje, respektive že nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže.
Dovolatel mimo jiné zdůrazňuje, že účelem postoupení pohledávky bylo vylepšení náhledu na jeho finanční situaci při získávání provozních úvěrů, a poukazuje na to, že odvolací soud nedostatečně zohlednil skutečnost, kterou doložil potvrzením o bezdlužnosti, že společnost SKELETON s. r. o. není v úpadku, není proti ní vedena exekuce a nemá dluhy vůči finančnímu úřadu a České správě sociálního zabezpečení.
Závěrem dovolatel shrnuje, že odvolací soud rozhodl na základě pouhých domněnek, nepodložených skutečností a na základě prosté obavy a tím se odchýlil od označené rozhodovací praxe. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání odkazují na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, například na usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 46/2012“), a usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://nsoud.cz ), jakož i na judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (veřejnosti dostupný na http://nalus.usoud.cz ), a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání oproti očekávání dovolatele podle §238a o. s. ř. přípustné není; toto ustanovení zřetelně připouští dovolání pouze proti takovému rozhodnutí podle §107a o. s. ř., které odvolací soud v odvolacím řízení sám vydal. Dovolání tu může být přípustné toliko podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakované zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Tomuto požadavku dovolatel, třebaže zastoupen advokátem, v té části dovolání, v níž se výslovně vyjadřuje k přípustnosti dovolání, nedostál. Nejenže promiskue uplatňuje několik důvodů přípustnosti dovolání, včetně takového, který zákon ani nezná (totiž že „otázka je dovolacím soudem rozhodována jinak“), ale nevymezuje ani právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou, popřípadě otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (neuvádí, jaká rozdílná řešení se z judikatury dovolacího soudu podávají), a neoznačuje judikaturu, která je podle jeho mínění rozporná (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 24. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2192/2014, ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2926/2014, a ze dne 27. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 4184/2015).
Z obsahového vymezení dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel zakládá svou polemiku s právními závěry odvolacího soudu výlučně na argumentu, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda se v souzené věci jednalo o výjimečný případ zakládající důvod k zamítnutí návrhu žalobce podle §107a o. s. ř. za jinak splněných formálních předpokladů pro vyhovění takovému návrhu, odchýlil od označené judikatury odvolacího soudu. V tom pak lze shledat takový údaj o uplatněném předpokladu přípustnosti dovolání, jenž vyhovuje požadavkům stanoveným zákonem a blíže vyloženým citovanou judikaturou. V tomto ohledu pak bylo možno posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení vymezené otázky procesního práva nedržel zcela důsledně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a v tomto smyslu se od ní odchýlil.
Protože ke změně své rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvod neshledává, pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání nutně též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Ustanovení §2 o. s. ř. stanoví, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř., při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno, prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Nejvyšší soud tu zdůraznil, že k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. za použití §2 o. s. ř. může dojít jen ve skutečně zcela výjimečných případech (srov. dikci „ nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech…“) a že k tak zásadnímu odepření procesní ochrany se vyžaduje jistota v otázce pohnutek žalobce; prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje.
Odvolacímu soudu je třeba dát za pravdu v tom, že podání návrhu podle §107a o. s. ř. v jím popsaných procesních souvislostech opodstatňuje vážné podezření z účelovosti žalobcova postupu. Odvolací soud proto rozhodně nepochybil, jestliže se návrhem žalobce zabýval též z tohoto pohledu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ). Nepostupoval však při tom důsledně.
Zneužití procesní úpravy obsažené v §107a o. s. ř. v intencích citovaných judikatorních závěrů zahrnuje záměr žalobce docílit stavu, za něhož se pohledávka žalovaného z titulu práva na náhradu nákladů řízení v případě neúspěchu žaloby stane nedobytnou. Takový záměr by zřejmě neumožňovala dovodit s jistotou, akcentovanou v R 46/2012, taková situace, kdy v řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vyvolat pochybnosti o solventnosti osoby, která má nastoupit na místo žalobce, popřípadě co by mohlo opodstatnit závěr, že vymožení náhrady nákladů řízení vůči takové osobě bude z jiných důvodů prakticky nemožné. Skutečnost, že se povinnosti platit náhradu nákladů řízení vyhne původní žalobce, sama o sobě požadavkům na tak výjimečné odepření procesní ochrany, jak ji vymezila judikatura, nevyhovuje; kdyby náklady žalovaného v případě neúspěchu žaloby nahradil její procesní nástupce, žalovaný by újmy na svých právech nedoznal.
Lze v tomto ohledu odkázat též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněného pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i na argumentaci v bodě 8 připojeného odlišného stanoviska soudce JUDr. Vladimíra Kůrky.
Jestliže odvolací soud ve svých úvahách uvedený aspekt pominul a dostupnými okolnostmi na straně postupníka (srov. závěry citovaného nálezu Ústavního soudu a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 349/2014, a ze dne 16. července 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015) se nezabýval, pak je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Protože usnesení odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou podmínky pro jeho změnu [dosavadní výsledky řízení takový postup neumožňují, srov. §243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu