ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2410.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2410/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Pavlem Kolesárem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Francouzská 80/6, PSČ 120 00, proti žalované AUTO-STAIGER CZ a. s. , se sídlem v Praze – Malešicích, Černokostelecká 621/122, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 26140217, o zaplacení částky 559 117 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 ECm 16/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 36 ECm 16/2012-152, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 1 Cmo 187/2015-181, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 36 ECm 16/2012-152, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 1 Cmo 187/2015-181, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil, z důvodů blíže vyložených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jedinou dovolatelem formulovanou právní otázkou, otázkou procesního práva, „zda je v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a dalších právních předpisů situace, kdy dovolatel nebyl informován o plánovaném ohledání vozidla v jeho vlastnictví a toto ohledání, které má klíčový význam na posouzení důvodnosti žaloby, proběhne toliko v tichosti a za účasti pouze vedoucích zaměstnanců žalované“, se totiž oproti přesvědčení dovolatele ve své rozhodovací praxi zabýval nejen Ústavní soud (v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2405/11, které dovolatel chybně označuje za nález, a především již v usnesení ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 244/05, obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz ), nýbrž řešil ji též dovolací soud, a odvolací soud se v souzené věci od jeho judikatorních závěrů neodchýlil.
Ohledáním, které má dovolatel podle obsahu jeho dovolací argumentace na mysli, není ohledání jako důkazní prostředek upravený v §130 o. s. ř., nýbrž „ohledání“ prováděné znalcem pro účely podání znaleckého posudku. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1098/98 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://nsoud.cz ), že šetření, které prováděl přímo znalec, nelze zaměňovat za důkazní prostředek ohledání na místě samém (§125, §130 odst. 2 o. s. ř.). Důkaz ohledáním je určen k prokázání právně relevantních tvrzení ve sporu o právo, a proto je k němu - jak výslovně stanoví §130 odst. 2 věta druhá o. s. ř. - třeba předvolat ty, kteří se předvolávají k jednání, tzn. účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1 o. s. ř.). Ohledání může - stejně jako ostatní důkazy - provádět jen soud, v jehož moci není tuto činnost delegovat na jiný subjekt. Jestliže tedy znalec pověřený vypracováním písemného znaleckého posudku shledá nezbytným pro splnění svého úkolu učinit šetření na místě samém, nejde o provádění dokazování a účastníci, respektive jejich zástupci, nemají procesní právo takového ohledání se účastnit, a to ani tehdy, jestliže soud znalci uloží o termínu šetření účastníky vyrozumět. Účastníkům zákon přiznává jen právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, tedy i ke znaleckému posudku (§123 o. s. ř.).
Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání též v tom, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k tomuto výroku však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu zcela rezignoval. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu