ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3152.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3152/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Mgr. D. Š. , se sídlem v Praze – Vinohradech, Budečská 2165/35, PSČ 120 00 , identifikační číslo osoby 71074465, zastoupené Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, proti žalované SEGAFREDO ZANETTI CR spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 748/30, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61505056, zastoupené Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 303 793 Kč s příslušenstvím, 747 664 Kč s příslušenstvím a nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 64 320 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 29/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 358/2014-955, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Marka Procházky.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 4 Cm 29/2012-878, v zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 484 416 Kč za dobu od 18. 10. 2010 do 5. 9. 2012, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že vymezuje tyto dvě „otázky zásadního právního významu“ : zda se na právní vztah založený mandátní smlouvou podle obchodního zákoníku uplatní podpůrně §563 zákona č. 40/1964 Sb., a dále jakým způsobem má být pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení hodnoceno jednání žalované po podání žaloby, konkrétně částečná úhrada na žalovanou částku. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření dovolatelce vytýká, že dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti. Postrádá vymezení přípustnosti a konkretizaci dovolacího důvodu. Kromě toho míní, že jde o dovolání nepřípustné, neboť dovoláním dotčené úroky z prodlení nepřesahují částku 50 000 Kč a navíc nepřípustnost dovolání dovozuje ze zákonné úpravy, podle níž se při posuzování přípustnosti dovolání k příslušenství pohledávky nepřihlíží. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka zákonnému požadavku na vymezení stanovených náležitostí dovolání nedostála. V souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání sice formulovala dvě otázky, byť formálně označené jako otázky zásadního právního významu, nicméně ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jak jí ukládá §241a odst. 3 o. s. ř., nijak nekonkretizovala. Pokud pak výslovně napadla i výrok o náhradě nákladů řízení, nikterak k této části rozhodnutí odvolacího soudu nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K této části rozhodnutí odvolacího soudu chybí v dovolání jakákoli argumentace. Pokud dovolatelka mínila napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve výši 9 389,60 Kč, šlo by ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. V souvislosti s tvrzenou nepřípustností dovolání ze strany protistrany dovolací soud pro úplnost dodává, že část věty za středníkem §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepostihuje případy, kdy dojde k rozštěpení uplatněného práva až v samotném dovolání, a to tak, že dovolání směřuje pouze proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky (jak se stalo v souzené věci). Žalovaná rovněž mylně předpokládala, že v případě dovoláním napadených úroků z prodlení nejde o částku převyšující 50 000 Kč.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit důvodnost dovolání a ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení i přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání proti napadené části rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu