ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3664.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3664/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE SA , se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, registrační číslo 542097902, Francouzská republika, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu BNP Paribas Personal Finance AS, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 03814742, proti žalovanému L. K. , zastoupenému Mgr. Radmilou Poločkovou Přibylovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, o zaplacení 31 784 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 31/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015, č. j. 15 Co 649/2015-123, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení ze dne 13. 8. 2015, č. j. 15 C 31/2014-117, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku podle §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobkyně (namísto stávající žalobkyně CETELEM ČR, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 6/848, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25085689) se společností BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE SA, se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, registrační číslo B 542097902, adresa pro doručování: BNP PARIBAS Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, identifikační číslo osoby 03814742.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál. Je-li podle jeho přesvědčení dovolání přípustné, neboť „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro vady (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu