ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3944.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3944/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ORBIT s.r.o. , se sídlem v Praze – Kunraticích, Nad Akáty 1595/7, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 16628110, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 60162694, o zaplacení 2 146 396,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 201/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 17 Co 421/2014-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měla žalovaná způsobit nesprávným vyloučením ze soutěže o veřejnou zakázku. Po podání žaloby žalobkyně navrhla rozšíření žaloby tak, že požadovala po žalované zaplacení částky 2 146 396,94 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 12. srpna 2009, č. j. 21 C 201/2009-14, Obvodní soud pro Prahu 6 změnu žaloby připustil.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, č. j. 21 C 201/2009-173, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 17 Co 421/2014-225, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná porušila svou právní povinnost (nesprávně vyhodnotila kvalifikaci žalobkyně a vyloučila ji z další účasti v zadávacím řízení, což ovlivnilo stanovení pořadí úspěšnosti jednotlivých nabídek) a byl tedy naplněn jeden z předpokladů její odpovědnosti za škodu. Zároveň však odvolací soud konstatoval, že na uzavření smlouvy po úspěšném výběrovém řízení není podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, právní nárok. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu správně uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody, neboť nebylo prokázáno, že by veřejná zakázka musela být přidělena právě žalobkyni, i kdyby byla ve výběrovém řízení úspěšná. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné zabývat se otázkou vzniku škody a její výší.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 17 Co 421/2014-225, podala žalobkyně dovolání.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru „má být právní otázka vyřešena jinak.“
Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl některé důkazy navržené k prokázání rozhodných skutečností. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a s právními závěry odvolacího soudu ohledně neprokázání příčinné souvislosti. Soud prvního stupně i soud odvolací v otázce příčinné souvislosti odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, aniž se zabývaly rozdílnými skutkovými okolnostmi obou sporů. V odkazované věci totiž bylo výběrové řízení vadné, zatímco v nyní souzené věci byla následně platně uzavřena smlouva s uchazečem, který předložil druhou nejnižší cenovou nabídku. Podle dovolatelky je prakticky jisté, že pokud by žalovaná postupovala v souladu se svými povinnostmi, stala by se dovolatelka vítězkou soutěže o veřejnou zakázku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako dále uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka má být vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). To však dovolatelka neučinila. V dovolání nepolemizovala se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, na něž v odůvodnění svého rozsudku odkázal jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, nýbrž vyjádřila názor, že v něm vyslovené závěry na nyní souzenou věc pro skutkové odlišnosti nelze vztáhnout. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem však nemůže založit přípustnost dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Jiné právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nevyhovuje, neboť postrádá jakoukoliv argumentaci, natožpak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Kromě toho však dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč [srov. k tomu obdobně závěry např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013), a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu