ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3986.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3986/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Office Centre Vinohrady, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Římská 15, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 41197216, zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, se sídlem v Pacově, Španovského 316, PSČ 395 01, proti žalované McKinsey & Company, Inc.Czech Republic, se sídlem 2711 Centerville Road Suite 400, Wilmington, Delaware 19808, Spojené státy americké, jednající prostřednictví své organizační složky se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61383023, zastoupené Mgr. Mgr. Petrem Hanzalem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 509/4, PSČ 150 00, pro zaplacení částky 12 728 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 162/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 19 Co 458/2014-599, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 161,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2014, č. j. 27 C 162/2005-525, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 12 728 611,07 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů ve výši 2 344 238,45 Kč žalované (výrok pod bodem II) a ve výši 27 391,32 Kč státu (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání především v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále též v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak.
Dovolatelka přitom podle obsahu dovolání vymezuje jen jedinou právní otázku, a to otázku hmotného práva, zda situaci, v níž se v důsledku fúze stala nájemcem nebytových prostor v jejím domě obchodní společnost, na niž se vztahuje konkurenční doložka sjednaná v nájemní smlouvě uzavřené mezi dovolatelkou a žalovanou, lze podřadit pod ustanovení §575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Splnění předpokladů přípustnosti tak ve vztahu k téže otázce vymezuje promiskue na všechny (s výjimkou jednoho) zákonem aprobované důvody přípustnosti dovolání, a to ačkoliv se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://nsoud.cz , a ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Rozhodovací praxi dovolacího soudu, která má být dle jejího mínění rozporná, či jeho dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, ostatně dovolatelka neoznačuje (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Spatřuje-li dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „právní otázka platnosti či neplatnosti výpovědi žalované z nájemního vztahu měla být posouzena jinak“, pak podle obsahu její dovolací argumentace tím má zjevně na mysli, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení shora vymezené otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 795/2006, a ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 226/2007. V tomto ohledu má tedy Nejvyšší soud požadavky na obligatorní obsahové náležitosti dovolání co do přípustnosti dovolání za splněné.
Přípustné však dovolání není, neboť odvolací soud se při řešení vymezené právní otázky od dovolatelkou označené ani od jiné ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodklonil.
Závazek, který podle závěrů odvolacího soudu dovolatelka porušila, je závazek sjednaný v článku 29 nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky v roce 1994 tak, že v průběhu doby nájmu pronajímatelka „nepronajme, nebude pronajímat, nesmí pronajmout či se zdrží pronájmu“, ani nedá souhlas s podnájmem žádného prostoru v budově nebo v kterékoliv budově přilehlé k budově vlastněné nebo spravované pronajímatelkou nebo jakoukoliv z jejích dceřiných nebo přidružených společností, tam jmenovitě označeným společnostem. Jde o typově zcela jinou situaci, než kterou Nejvyšší soud řešil v dovolatelkou označených rozhodnutích (ve věci sp. zn. 32 Odo 795/2006 bylo plnění podmíněno vydáním územního rozhodnutí, přičemž návrh na jeho vydání byl zamítnut, a ve věci sp. zn. 30 Cdo 226/2007 osoba, která se smlouvou o smlouvě budoucí zavázala převést své vlastnické právo k věci, toto vlastnické právo pozbyla tím, že věc vložila do základního kapitálu obchodní společnosti).
Řešení dovolatelkou vymezené otázky je obsaženo již v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4064/2010, v němž Nejvyšší soud zaujal závazný právní názor, že posuzovaný stav je porušením závazku pronajímatele (nikoliv tedy důvodem jeho zániku), neboť bylo v možnostech pronajímatele smluvně si zajistit, aby k takové situaci nemohlo dojít. Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je s tímto závěrem v plném souladu.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že argumentace dovolatelky ujednáním v článku 23 nájemní smlouvy, vzhledem k němuž mohl nájemce řešit pro něho nežádoucí stav ukončením nájemního vztahu výpovědí v devítiměsíční výpovědní době za předpokladu současného zaplacení majetková sankce ve výši násobků měsíčního nájemného, se s citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4064/2010 míjí.
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu