ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4212.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4212/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Statutárního města Brno , se sídlem v Brně, Dominikánská 1, PSČ 601 67, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalované 3V & H, s.r.o., se sídlem v Uherském Brodě, Prakšická 2495, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 46992715, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, o zaplacení 369 839 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 315 C 40/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2015, č. j. 47 Co 108/2014-216, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. října 2013, č. j. 315 C 40/2011-171, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 3008/2009, 2 Cdon 257/97), případně nastolená právní otázka platnosti předmětného ujednání o smluvní pokutě v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“ Nejvyšší soud tento názor dovolatelky nesdílí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil otázku výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě v rozporu s odkazovanou (či jinou) judikaturou Nejvyššího soudu, resp. že by se od ní odchýlil. Dovodil-li odvolací soud, že konkrétní částky smluvních pokut uvedené v položkovém rozpočtu stavby nepředstavují pevné sazby smluvních pokut, jak se domnívá dovolatelka, nýbrž denní sazbu smluvní pokuty vypočtenou ve výši 0,5 % z ceny příslušné části díla dle ujednání článku VIII. předmětné smlouvy o dílo ve znění jejich pozdějších dodatků, nelze mu vytknout při použití výkladových pravidel žádné pochybení, ani odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, v níž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obchodního zákoníku, zrušeného k témuž datu (srov. například rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, dále rozsudky ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud posoudil i otázku určitosti ujednání článku VIII. předmětné smlouvy o dílo ve znění jejich pozdějších dodatků ve vztahu k základu pro výpočet sjednané smluvní pokuty, dospěl-li k závěru, že základem pro výpočet smluvní pokuty je cena té části díla (okapový chodník, střecha, al. zábradlí), s jejímž dokončením byla žalovaná (dovolatelka) v prodlení. Nejvyšší soud již ve své judikatuře (srov. například rozsudek ze dne 23. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008) v souvislosti s výkladem smluvního ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši 0,05 % za každý den prodlení se splněním peněžitého závazku vysvětlil, že výkladem tohoto ujednání za použití výkladových pravidel vůle obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. lze dospět k jedinému možnému závěru, že právo na smluvní pokutu zhotoviteli vznikne, jestliže se objednatel dostane do prodlení s platbou dílčí nebo celkové faktury, a to ve sjednané výši 0,05 % denně, a to z částky, na kterou zněla vystavená faktura (popř. její části), s jejímž zaplacením je objednatel v prodlení. Obdobně již v rozsudku ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, v němž šlo o „smluvní penále“ sjednané mezi účastníky ve smlouvě za prodlení kupující se zaplacením fakturované kupní ceny, Nejvyšší soud deklaroval, že základem pro výpočet sankce je ta část fakturované kupní ceny, s jejíž úhradou je kupující v prodlení.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v případě peněžité sankce (například smluvní pokuty) sjednané za prodlení se splněním nepeněžitého závazku (jako je tomu v souzené věci) v situaci, kdy ve smlouvě není výslovné ujednání k základu pro výpočet sankce a kdy ze smlouvy nelze ani výkladem dovodit takovou vůli účastníků, která by vylučovala závěr o tom, že základem pro výpočet sankce je cena pouze té části (zboží, díla), s níž je povinný v prodlení.
Bylo-li proto v souzené věci mezi účastníky v článku VIII. dodatku č. 1 předmětné smlouvy o dílo dohodnuto, že v případě prodlení se splněním termínu dokončení dílčí části díla se zhotovitel zavazuje zaplatit objednateli smluvní pokutu (penále) ve výši 0,5 % z ceny dílčí části za každý den prodlení, nelze než přisvědčit závěru odvolacího soudu o určitosti ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k základu pro výpočet sjednané smluvní pokuty s tím, že základem pro výpočet smluvní pokuty je cena té části díla, s jejímž dokončením se dostala žalovaná (dovolatelka) do prodlení.
Dovolání, jež není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud proto neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 o. s. ř. a odmítl ho podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu