ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4764.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4764/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. S. , se sídlem v Napajedlích, Jiráskova 1603, PSČ 763 61, identifikační číslo osoby 13090046, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, PSČ 763 62, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 541 373 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 1013/1996, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2014, č. j. 5 Cmo 454/2013-434, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Cm 1013/1996-389, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 34 208 Kč s 16% úrokem z prodlení od 31. 7. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 471 738 Kč s 16% úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 5 Cmo 454/2013-434, k odvolání žalobkyně a žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o poplatkové povinnosti žalované (třetí výrok).
Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 5 Cmo 199/2009-230, odvolací soud zrušil ve výrocích pod body II, IV a VI rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2008, č. j. 36 Cm 1013/1996-185, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 35 427 Kč s 16% úrokem z prodlení od 31. 7. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 505 946 Kč s 16% úrokem z prodlení od 31. 7. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu proti další žalované České kanceláři pojistitelů (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalované (výrok pod bodem IV), k další žalované České kanceláři pojistitelů (výrok bodem V) a k České republice (výroky pod body VI a VII), a věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
1) Dne 4. 12. 1994 došlo při pracovní cestě žalobkyně k dopravní nehodě, kterou zavinil jiný účastník silničního provozu a při níž byl poškozen automobil značky Peugeot 605 SVDT, SPZ ZLD 64-24, jehož byla žalobkyně vlastníkem.
2) Havarované vozidlo bylo opraveno v servisu PH-Mobil dne 23. 7. 1995. Po dobu od 4. 12. 1994 do 23. 7. 1995 měla žalobkyně „zapůjčeno“ od svého zaměstnance J. K. náhradní vozidlo značky BMW 324 TD, SPZ ZLE 37-46, za smluvní cenu ve výši 2 500 Kč denně. Žalobkyně užívala náhradní vozidlo celkem 232 dny, a proto J. K. za užívání náhradního vozidla zaplatila částku 580 000 Kč.
3) Žalovaná poskytla žalobkyni „plnění ze zákonného pojištění motorového vozidla, které dopravní nehodu zavinilo“, a to „za škodu na havarovaném vozidle žalobkyně ve výši 258 623 Kč“ a „z titulu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla ve výši 43 765 Kč, kdy vycházela z vyhlášky č. 18/1965 Sb., a vzhledem k tomu, že je poněkud přežitá, přihlédla k individuálním okolnostem tohoto případu a bylo plněno za dobu 60 dnů trvání opravy vozidla, a ne pouze za 30 dnů ve smyslu vyhlášky. Žalovaná zastávala stanovisko, že délka opravy byla neadekvátní, a rovněž tak sjednaná výše půjčovného podle dohody žalobkyně s panem J. K., když činila částku 2 500 Kč denně. Dle názoru žalované činila přiměřená výše půjčovného částku 1 500 Kč denně a v této výši také žalobkyni pojistné plnění poskytla“, ovšem po odečtení nákladů, jež by žalobkyně jinak vynaložila na provoz svého vozidla, ve výši 43 855 Kč.
4) V projednávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení částky 541 373 Kč s příslušenstvím (resp. částky 505 946 Kč s příslušenstvím poté, co jí bylo prvním rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně přiznáno 35 427 Kč s příslušenstvím) jako náhrady nákladů, které vynaložila na nájemné za náhradní vozidlo v době od 4. 12. 1994 do 23. 7. 1995 a které jí dosud nebyly žalovanou uhrazeny.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně, podle kterého „obvyklá cena za půjčení – pronájem automobilu srovnatelné třídy s předmětným vozidlem Peugeot v období od 4. 12. 1994 do 23. 7. 1995 ve Zlíně byla s ohledem na vzestupný trend vývoje cen ve službách od roku 1994 do roku 2009 při obvyklém bezprostředním předání vozidla do opravy po nehodě (5. 12. 1994) a technicky přijatelné maximální době opravy vozidla do 12 týdnů maximálně 113 400 Kč bez DPH“. Odvolací soud zdůraznil, že „již při předání vozidla do opravy mělo být zřejmé, po jakou dobu oprava potrvá, neboť skutečná doba opravy byla následně zcela nepřiměřená. Žalobkyní vynaložené náklady na používání náhradního vozidla proto nelze považovat za náklady správné a účelně vynaložené.“ Odvolací soud věc právně posoudil podle §3 odst. 1 písm. b) a c) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Uzavřel, že podle tohoto ustanovení měla žalobkyně právo na zaplacení nákladů vynaložených na nájemném za náhradní vozidlo ve výši 113 400 Kč. Jelikož jí žalovaná dobrovolně zaplatila částku 43 765 Kč a prvním rozsudkem soudu prvního stupně jí bylo pravomocně přiznáno 35 427 Kč, je žaloba důvodná pouze do částky 34 208 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti výrokům pod body I a II, podle obsahu však toliko proti výroku o věci samé pod bodem I, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky, zda žalobkyně vynaložila částku 580 000 Kč z titulu úhrady půjčovného za srovnatelné náhradní vozidlo nutně“, a tvrdíc, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně závisí též na vyřešení otázky, zda „poškozenému náleží náhrada půjčovného za dobu před přistavením vozidla do opravy (tj. za dobu, kdy pojišťovna administruje škodní událost), jakož i za dobu vlastní realizace opravy poškozeného vozidla (pokud pojišťovna rozhodne, že škodní událost bude řešena formou opravy poškozeného vozidla) v případě, že poškozený nemá možnost dobu vlastní realizace opravy poškozeného vozidla ovlivnit“. Dovolatelka má za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
V rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka prosazuje názor, že v řízení před soudy obou stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že nemohla v důsledku škodní události užívat své poškozené vozidlo v době od 4. 12. 1994 do 23. 7. 1995, že neměla objektivně možnost ovlivnit rozhodnutí žalované o tom, zda poškozené vozidlo bude opravováno či zda škodní událost bude řešena jako tzv. totální škoda, že neměla objektivně možnost ovlivnit okamžik, kdy žalovaná takové rozhodnutí učiní, že neměla objektivně možnost přistavit poškozené vozidlo k opravě bezprostředně po škodní události, neboť musela vyčkat na rozhodnutí žalované, a že neměla objektivně možnost ovlivnit dobu, po kterou bylo její poškozené vozidlo opravováno poté, co žalovaná rozhodla, že škodní událost bude řešena formou opravy vozidla. Jediný autorizovaný servis vozů značky Peugeot ve Zlíně odmítl provést opravu poškozeného vozidla, dovolatelka se proto obrátila na jiný odborný servis, který technologicky velmi náročnou a rozsáhlou opravu provedl. Žalovaná nikdy nezpochybnila odbornost tohoto servisu, naopak s ním byla v kontaktu a prováděla u něj likvidaci předmětné škodní události. Dovolatelka provedení opravy servisem neustále urgovala, v zájmu jejího urychlení dokonce některé náhradní díly sama přivezla až z Francie, technologická náročnost opravy a tehdejší komunikační podmínky však bohužel způsobily, že odborný servis opravu dokončil až dne 23. 7. 1995.
Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že zcela nekriticky převzaly všechny závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem, který si v neprospěch dovolatelky jednoznačné zadání znaleckého úkolu sám upravil, když určil technicky přijatelnou maximální dobu opravy poškozeného vozidla, aniž k tomu byl soudem vyzván. Při určení této doby však znalecký ústav ani soudy obou stupňů nepřihlédly ke shora uvedeným (podle dovolatelky prokázaným) skutečnostem. Jde-li o výši obvyklé ceny za přenechání náhradního vozidla, vytýká dovolatelka znaleckému ústavu, že tuto výši stanovil nesprávně, neboť nevycházel z výše tržního půjčovného.
Dospěl-li odvolací soud za této situace k závěru, že dovolatelkou vynaložené náklady na používání náhradního vozidla nelze považovat za náklady nutně vynaložené, odchýlil se podle názoru dovolatelky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněném pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 7/1992“), nebo v rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, který je, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelka má za to, že jí náleží náhrada půjčovného jak za dobu před přistavením vozidla do opravy (tj. za dobu, kdy žalovaná pojišťovna administrovala škodní událost), tak i za dobu vlastní realizace opravy poškozeného vozidla, neboť neměla možnost dobu vlastní realizace opravy ovlivnit.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
K přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, nebylo dosaženo souhlasu všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal, jsa přitom zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání shledal nedůvodným.
Dovolatelka brojí proti právním závěrům odvolacího soudu toliko prostřednictvím polemiky se správností skutkových závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno; předkládá tu vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci a na ní vybudované právní závěry pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu. Tím ovšem ve skutečnosti (podle obsahu) nekritizuje právní posouzení věci, nýbrž zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, tudíž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Činila-li podle skutkových závěrů odvolacího soudu technicky přijatelná maximální doba opravy vozidla 12 týdnů, přičemž tato skutečnost měla být již při předání vozidla do opravy zřejmá, a odpovídala-li obvyklá výše nájemného za obdobné náhradní vozidlo za tuto dobu částce 113 400 Kč bez DPH, je závěr odvolacího soudu, podle kterého náklady dovolatelky vynaložené nad tuto částku nejsou náklady nutně a účelně vynaloženými, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v R 7/1992, v již citovaném rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, nebo v usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 976/2009.
Názor prosazovaný dovolatelkou, že jí náleží náhrada půjčovného jak za dobu před přistavením vozidla do opravy, tak i za celou dobu „vlastní realizace opravy poškozeného vozidla“, neobstojí, neboť nemá oporu ve skutkových závěrech odvolacího soudu. Ten totiž nezjistil, že by žalovaná před přistavením vozidla k opravě jakkoli „administrovala“ škodní událost (čímž by bránila předání vozidla k opravě), ani že by dovolatelka nemohla „vlastní realizaci opravy poškozeného vozidla“ ovlivnit.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím vymezeného dovolacího důvodu nezdařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.) a takové vady řízení, k nimž se v dovolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalované proto vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §137 odst. 1 o. s. ř. za obdobného použití §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13].
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu