ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5327.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5327/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobců a) M. V. , a b) J. V., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným 1) R. V. , zastoupenému Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na terase 133/3 a 2) M. D. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 85 397 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 520/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 64 Co 445/2014-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a žalovaný 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 26 C 520/2009-176, připustil změnu žaloby (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 85 397 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) na nákladech řízení částku 49 960,90 Kč (výrok III.) a žalovanému 2) částku 23 425,60 Kč (výrok IV.). Dále uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně České republice na znalečném částku 21 570 Kč (výrok V.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2), ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a oběma žalovanými a o nákladech státu a žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení žalovanému 1) částku 3 109,70 Kč a žalovanému 2) částku 11 712,80 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „do celého výroku“, podali žalobci dovolání, v němž co do přípustnosti odkázali na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále dovolatelé předkládají otázku procesního práva k rozhodnutí o nákladech řízení, která podle jejich názoru dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé v otázce „zda a za jakých podmínek se vztah stran, které mezi sebou uzavřely kupní smlouvu, řídí obchodním právem“ spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jejich odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003, a ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, které jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není správný. V citovaných rozhodnutích dovolací soud posuzoval, zda se uzavřená smlouva týká podnikatelské činnosti smluvních stran s ohledem na uvedení identifikačního čísla osoby při uzavírání smlouvy. V projednávané věci se však odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na daný vztah se použije právní úprava zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), neboť strany si použití obchodního zákoníku dohodly podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. Dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán. Jen pro úplnost odvolací soud správně uvedl, že postup při uplatňování vad koupeného vozidla, který zvolili žalobci, neumožňuje ani právní úprava podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Uvádí-li dovolatelé, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, jakou formu musí mít uplatnění nároku z vad věci, nedostáli své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jim ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázali. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani další otázka předkládaná dovolateli „zda výše navrhované slevy z kupní ceny může odpovídat výši nákladů na opravu vadné věci“, k níž uvádí, že odvolací soud se odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, protože odvolací soud se otázkou výše slevy nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, a proto se ani nemohl odchýlit od rozhodnutí, které dovolatelé uvádějí. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, přípustné, neboť žádným z napadených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé patrně přehlédli, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu