ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5713.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5713/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Baloise Insurance Ltd. , se sídlem ve Švýcarské konfederaci, Aeschengraben 21, 4051 Basel, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti žalované ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o. , se sídlem v Sedlci 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maiselova 60/3, o zaplacení 176 000 CHF s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 185/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 12 Cmo 20/2015-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31 702 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Hedviky Hartmanové.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2014, č. j. 13 Cm 185/2010-394, ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení žalované částky s příslušenstvím, a změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, přičemž šlo o skutkové zjištění, jež je pro posouzení věci významné. Podle dovolatelky tedy nebyly splněny podmínky ani pro změnu, ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka rovněž nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že není ve sporu aktivně legitimována. Dovolatelce svědčí aktivní legitimace na základě subrogace, neboť vyplatila pojištěnému pojistné plnění z pojistné události. Ve vztahu k regresu vyplaceného pojistného plnění nemůže být podle dovolatelky určující normou Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), jak dovodily soudy obou stupňů, protože pojišťovna není účastníkem přepravní smlouvy.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť v souvislosti s přípustností dovolání pouze citovala ustanovení §237 o. s. ř. Zamýšlela-li dovolatelka uplatnit první z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení otázky aktivní legitimace dovolatelky odchýlil.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu