ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1153.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1153/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ing. A. K., Ph.D. , b) Bc. I. K. , c) Mgr. D. N. , d) P. N. , e) R. K. , f) J. K. , g) Ing. P. Z. , h) Mgr. P. Z. , i) T. S. , j) MUDr. M. B., k) MUDr. D. B. , l) MUDr. L. Š. , m) MUDr. P. Š. , n) R. N. , o) A. N. , p) Ing. I. M. , q) A. M. , r) JUDr. J. M., CSc., s) H. L. , t) J. C. , u) Mgr. M. C. , v) T. K. , w) K. T. , x) RNDr. P. S., CSc., y) P. S. , z) K. P. , aa) M. G. , ab) L. E. G. , ac) MUDr. E. C. , ad) I. P. , a ae) P. N. , zastoupených JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Zahradnická 223/6, proti žalované MAMEST, s. r. o. se sídlem Brno, Koliště 1912/13, zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem Brno, Orlí 492/18, o uplatnění práv z odpovědnosti za vady, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 163/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014, č. j. 18 Co 319/2013-529, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení:
- žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně 6.906 Kč
- žalobcům c) a d) oprávněným společně a nerozdílně 7.094 Kč
- žalobcům e) a f) oprávněným společně a nerozdílně 6.435 Kč
- žalobcům g) a h) oprávněným společně a nerozdílně 6.435 Kč
- žalobci i) 3.084 Kč
- žalobcům j) a k) oprávněným společně a nerozdílně 6.153 Kč
- žalobcům l) a m) oprávněným společně a nerozdílně 6.435 Kč
- žalobcům n) a o) oprávněným společně a nerozdílně 6.435 Kč
- žalobcům p) a q) oprávněným společně a nerozdílně 7.470 Kč
- žalobci r) 6.061 Kč
- žalobkyni s) 3.178 Kč
- žalobcům t) a u) oprávněným společně a nerozdílně 9.164 Kč
- žalobcům v) a w) oprávněným společně a nerozdílně 6.059 Kč
- žalobci x) 2.989 Kč
- žalobci y) 4.880 Kč
- žalobkyni z) 2.658 Kč
- žalobcům aa) a ab) oprávněným společně a nerozdílně 5.964 Kč
- žalobkyni ac) 2.989 Kč
- žalobkyni ad) 2.848 Kč
- žalobkyni ae) 3.010 Kč
celkem 106.247 Kč k rukám JUDr. Ing. Jana Kopřivy, advokáta se sídlem Brno, Zahradnická 6.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j. 52 C 163/2011-458, uložil žalované, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila: žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, 45.650 Kč (výrok I.), žalobcům c) a d), oprávněným společně a nerozdílně, 47.862 Kč (výrok II.), žalobcům e) a f), oprávněným společně a nerozdílně, 40.522 Kč (výrok III.), žalobcům g) a h), oprávněným společně a nerozdílně, 40.271 Kč (výrok IV.), žalobci i) 37.455 Kč (výrok V.), žalobcům j) a k), oprávněným společně a nerozdílně, 37.606 Kč (výrok VI.), žalobcům l) a m), oprávněným společně a nerozdílně, 40.623 Kč (výrok VII.), žalobcům n) a o), oprávněným společně a nerozdílně, 40.552 Kč (výrok VIII.), žalobcům p) a q), oprávněným společně a nerozdílně 51.985 Kč (výrok IX.), žalobci r) 100.752 Kč (výrok X.), žalobkyni s) 39.767 Kč (výrok XI.), žalobcům t) a u), oprávněným společně a nerozdílně 69.458 Kč (výrok XII.), žalobcům v) a w) 36.926 Kč (výrok XIII.), žalobci x) 35.328 Kč (výrok XIV.), žalobci y) 75.627 Kč (výrok XV.), žalobkyni z) 28.138 Kč (výrok XVI.), žalobcům aa) a ab), oprávněným společně a nerozdílně, 35.506 Kč (výrok XVII.), žalobkyni ac) 35.328 Kč (výrok XVIII.), žalobkyni ad) 32.843 Kč (výrok XIX.), žalobkyni ae) 28.148 Kč (výrok XX.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XXI.-XL.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela v průběhu roku 2009 a 2010 s jednotlivými žalobci kupní smlouvu a smlouvu o převodu vlastnictví jednotky (první smlouvu dne 8. 8. 2009 a poslední dne 26. 10. 2010), jejímž předmětem byl převod blíže specifikované jednotky v domech v Brně, s příslušným spoluvlastnickým podílem k pozemkům, na nichž budova stojí, a ke společným částem budovy, mezi něž byla výslovně zařazena i kotelna. Každá smlouva obsahovala ujištění žalované (prodávající), že na předmětu převodu neváznou žádná práva třetích osob (až na zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a.s., zajišťující úvěr ve výši 119.500.000 Kč poskytnutý žalované) včetně práv nájemních. Dne 5. 6. 2009 však žalovaná uzavřela jako pronajímatel se společností Teplárny Brno, a. s. jako nájemcem nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo přenechání části společných částí domů označených jako „kotelna“ k užívání na dobu dvaceti let za úhradu 1 Kč ročně za účelem dodávky a regulace dodávky tepelné energie na základě uzavřené kupní smlouvy na dodávku a odběr tepelné energie (dále jen „nájemní smlouva“). Ve smlouvě je uvedeno, že nájemce provedl na vlastní náklady technické zhodnocení pronajatého majetku spočívající v zabudování technologického zařízení k výrobě tepla za cenu 1.897.277,60 Kč bez DPH, přičemž technické zhodnocení je nájemce oprávněn odepisovat podle §28 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. Žalovaná se zavázala v případě předčasného skončení nájmu uhradit nájemci zůstatkovou hodnotu neodepsané části vynaložených nákladů. Žalobci t) a u) zaslali žalované dne 19. 10. 2009 email, v němž jí sdělili svůj nesouhlas s uzavřenou nájemní smlouvou a upozornili ji na to, že se jedná o skutečnost, která jim byla utajena a je v rozporu s kupní smlouvou. Dne 10. 12. 2009 uzavřela BYTASEN, spol. s r. o. jako správce nemovitostí s nájemcem kotelny kupní smlouvu na dodávku a odběr tepelné energie případně dodávku a odběr teplé vody s místem plnění Brno, (dále jen “kupní smlouva na odběr tepla”). Přípisy z 29. 3. 2010 (doručené 6. 4. 2010) žalobci sdělili žalované prostřednictvím svého zástupce, že uzavřenou nájemní smlouvu se společností Teplárny Brno, a. s. považují za vadu předmětu převodu a žádají proto slevu z kupní ceny. BYTASEN, spol. s r. o. vypověděla dne 12. 7. 2010 kupní smlouvu na odběr tepla. Společenství vlastníků jednotek dne 8. 6. 2011 a Společenství vlastníků jednotek se dne 14. 2. 2012 usnesla na ukončení nájemní smlouvy se společností Teplárny Brno, a. s.; nájemní vztah byl ukončen ke dni 30. 9. 2011 poté, co vlastníci jednotek, resp. společenství vlastníků jednotek - poměrně podle vytápěných ploch jednotlivých jednotek - uhradili nájemci na zůstatkové ceně technologického zařízení kotelny 1.874.039 Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobci (v pozici spotřebitelů) uzavřeli se žalovanou (v pozici právnické osoby podnikající na realitním trhu a jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti) kupní smlouvy v souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 (viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen “obč. zák.”), ve zvláštní formě prodeje zboží v obchodě (§612 odst. 1 obč. zák.). Nabyli tak mimo jiné i příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu, jejichž součástí je i kotelna. V rozporu s písemným ujištěním žalované v kupní smlouvě, že na předmětu převodu neváznou žádná nájemní práva třetích osob, byla společná část domu (kotelna, která není nebytovým prostorem) zatížena nájemním právem společnosti Teplárny Brno, a. s., vzniklým z nájemní smlouvy uzavřené v souladu s §663 obč. zák. (tj. platně); s názorem žalované, že uzavření nájemní smlouvy podléhalo režimu zákona č. 116/1990 Sb., se neztotožnil. Předmět koupě tak byl zatížen právní vadou, na kterou žalovaná žalobce neupozornila, a nebyl tudíž ve shodě s kupní smlouvou. Žalobcům proto vzniklo právo na přiměřenou slevu z kupní ceny ve smyslu §616 odst. 3 obč. zák., neboť po vkladu práv z jednotlivých kupních smluv žalovaná přestala být smluvní stranou nájemní smlouvy a nemohla uvést předměty převodu do stavu souladného s kupními smlouvami, tj. nájemní vztah ukončit. Soud při zvažování výše slevy z kupní ceny přihlédl ke kupní ceně jednotlivých bytových jednotek, k nákladům vynaloženým v souvislosti s ukončením nájemního vztahu s nájemcem kotelny (z celkové částky 1.874.039 Kč zaplacené všemi vlastníky jednotek uhradili žalobci 900.347 Kč), k projevu vady při užívání jednotek (zvýšené náklady spojené s vytápěním, finanční a psychická zátěž spojená s jednáním s nájemcem kotelny, nemožnost užívat jednotky a společné prostory od počátku v souladu s kupními smlouvami, jak bylo očekáváno, a zvolit si dle vlastního uvážení dodavatele tepla, resp. správce kotelny), a dále k tomu, že předměty převodu byly uvedeny do souladu s kupními smlouvami až po jednání samotných žalobců (resp. společenství vlastníků jednotek) s nájemcem kotelny, přičemž výsledkem jednání nebylo zhodnocení jednotlivých bytů nad rámec jejich vymezení v kupních smlouvách. Při současném zohlednění, že náklady spojené s vytápěním se projevují v míře odpovídající rozloze podlahové plochy jednotlivých jednotek, dovodil, že výše přiměřené slevy z kupní ceny odpovídá částce, kterou žalobci museli vynaložit na vypořádání nájemní smlouvy s nájemcem kotelny, rozdělené podle poměru podlahových ploch jednotlivých jednotek ve vztahu k celkové podlahové ploše obou budov. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že aktivní věcná legitimace svědčí společenství vlastníků jednotek, a nikoli žalobcům, úspěšnou neshledal ani námitku promlčení (žaloba byla podána dne 27. 10. 2011, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 18 Co 319/2013-529, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II. bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku aktivní věcné legitimace žalobců, kteří se domáhají slevy z kupní ceny coby nároku z odpovědnosti za vady věci. Dovolací soud však tuto otázku již řešil a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ji posoudil v intencích rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1389/2007, ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 874/2011, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2044/2011, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 624/2014, v nichž Nejvyšší soud zastává konstantně názor, podle něhož společenství vlastníků jednotek není oprávněno uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady předmětu koupě, plynoucí ze smluv o převodu jednotek, uzavřených třetími osobami /vlastníky jednotek/, neboť uplatnění těchto nároků není výkonem správy domu podle §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů; nároky z vad předmětu koupě podle smluv o převodu jednotek svědčí nabyvatelům dotčených jednotek coby smluvním stranám). Řešení této otázky proto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným nečiní.
Za neřešenou má žalovaná také otázku promlčení nároku žalobců z hlediska běhu promlčecí doby. Otázku včasnosti uplatnění nároku u soudu posoudil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nepochybil, uzavřel-li, že nárok žalobců není promlčen. Tak např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, Nejvyšší soud dovodil, že opírá-li žalobce svůj nárok o tentýž skutek, který byl popsán v žalobě, nelze považovat dovylíčení rozhodujících skutečností za změnu žaloby, nýbrž její doplnění, a ke stavení běhu promlčecí doby dochází již žalobou, na jejímž podkladě bylo řízení zahájeno. Proto ani v posuzovaném případě nelze přisvědčit názoru žalované, že žalobci uplatnili svůj nárok u soudu až podáním došlým soudu dne 17. 9. 2012, neboť v něm pouze upřesnili výši jednotlivých nároků, aniž změnili skutková tvrzení obsažená v žalobě podané u soudu dne 27. 10. 2011, tedy bezpochyby před uplynutím tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák.
Zpochybňuje-li žalovaná správnost závěru, že žalobcům vzniklo právo na přiměřenou slevu z kupní ceny ve smyslu §616 obč. zák., námitkou, že žalobci o existenci nájemního vztahu (tj. o existenci rozporu s kupní smlouvou) věděli před uzavřením kupních smluv, činí tak procesně neregulérním způsobem. Na základě vlastní verze skutku, že žalobci si již v červenci 2009 všimli cedule na kotelně s označením společnosti Teplárny Brno, a. s., prosazuje, že nemají nárok vyplývající z rozporu s kupní smlouvou, neboť o něm věděli před převzetím věci (§616 odst. 3 věta druhá obč. zák.). Žalovaná přehlíží, že uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, který uzavřel, že s okolností, že si jeden ze žalobců v červenci 2009 všiml na kotelně nápisu Teplárny Brno, nemůže být samo o sobě spojováno seznámení se s existencí nájemní smlouvy (a tedy s neshodou s kupní smlouvou).
Prosadit se nemůže ani výhrada k právnímu závěru že žalobcům vznikl nárok z odpovědnosti za vady ve smyslu §616 odst. 3 obč. zák., kterou žalovaná spojila s argumentací, že existenci nájemní smlouvy nelze považovat za vadu ve smyslu §503 obč. zák. Nejde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a odvolací soud zpochybňovaný právní závěr učinil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ten již v rozsudku ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005 (a v dalších navazujících rozhodnutích), vyjádřil právní názor, podle něhož se na práva a povinnosti z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, kterou na straně prodávajícího uzavřela osoba provozující živnost v oboru „realitní činnost“, použijí též zvláštní ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě (§612 a násl. obč. zák.). Uvedl, že úprava §613 až §627 obč. zák. ve vztahu k §588 až §600 obč. zák. má povahu nejen doplňující, ale i speciální; upravuje-li proto některé otázky oproti obecným ustanovením o kupní smlouvě odlišně, má přednost tato zvláštní úprava. Uzavřel, že v případě odpovědnosti za vady prodané věci vylučuje ustanovení §622 obč. zák. obecnou úpravu, neboť nároky kupujícího definuje odlišně nejen oproti ustanovení §507, ale i §597 obč. zák. Tento závěr lze vztáhnout i na obecnou úpravu odpovědnosti za vady obsaženou v §499 a násl. obč. zák.; vzhledem k tomu, že ustanovení §619 a násl. obč. zák. o odpovědnosti za vady prodané věci definuje práva (nároky) a povinnosti prodávajícího a kupujícího odlišně, vylučují rovněž užití obecné úpravy obsažené v §499 a násl. obč. zák. Ustanovení §616 odst. 1 obč. zák., které zavádí pojem „shoda s kupní smlouvou“ v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. května 1999, č. 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, klade na prodávajícího objektivní odpovědnost za to, že předmět koupě je ve shodě s kupní smlouvou zejména, že je bez vad. Tím je třeba rozumět nikoliv pouze požadavky odpovídající v zásadě dosavadní právní úpravě ohledně jakosti, množství, míry nebo hmotnosti a bezvadnosti prodávaných věcí, nýbrž i shodu sjednaného plnění se skutečností v širším smyslu.
Námitka, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro nesplnění podmínek uvedených v §3 zákona č. 116/1990 Sb., a že tudíž shoda s kupní smlouvou dána byla, nemůže být úspěšná. Kotelna je součástí společných prostor domu a ze skutkových zjištění se nepodává, že by byla kolaudačním rozhodnutím nebo rozhodnutím stavebního úřadu určena jako nebytový prostor; proto ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., na nájemní smlouvu nedopadají (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Závěrem, že nájemní smlouva podléhá obecnému režimu §663 a násl. obč. zák. a je platným právním úkonem, se proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konečně ani tvrzený rozpor řešení otázky přiměřenosti slevy z kupní ceny odvolacím soudem s ustálenou judikaturou dovolacího soudu není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, popř. ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004) konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozsah snížení ceny musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu; výše slevy tak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost. Dovolací soud je povolán učinit otázku přiměřenosti slevy předmětem svého dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Tak tomu v posuzované věci není.
Za situace, kdy při úvaze o přiměřenosti slevy z kupní ceny bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem daného případu, tedy i k závazku ve výši 1.874.039 Kč vzniklého v důsledku ukončení nájemní smlouvy se společností Teplárny Brno, a. s., tedy k zaplacení zůstatkové ceny za technologické zařízení kotelny, neodporuje posouzení přiměřenosti slevy z kupní ceny shora uvedenému výkladu podávanému v judikatuře dovolacího soudu. K tomu se sluší poznamenat, že žalovaná tím, že vytápění převáděných jednotek zajistila nájemní smlouvou se subjektem, jenž na vlastní náklady technologické zařízení kotelen vybudoval, dosáhla snížení vlastních nákladů, které by jinak na zbudování tohoto zařízení musela vynaložit. Žalobci - spotřebitelé pak byli fakticky nuceni k úhradě těchto nákladů namísto žalované. Je přitom bez významu, zda by se tak stalo v souvislosti s předčasným zánikem nájemní smlouvy nebo s navýšenou cenou za tepelnou energii po dobu trvání nájemní smlouvy.
Ač žalovaná v dovolání avizuje, že jím napadá i nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznáší.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 85.165 Kč (§7 bod 6. ve spojení s §8 odst. 1 a §12 odst. 4 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), a z částky 17.948 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. března 2016
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu