ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1157.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1157/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. T. , zastoupeného JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní 895/41, proti žalované B. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, o 1.800.465,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 117 C 161/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2015, č. j. 71 Co 78/2015-363, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2014, č. j. 117 C 161/2009-234, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.200.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 600.465,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
Krajský soud v Ostravě, po zopakování výslechu svědků a zhodnocení provedených důkazů vyšel z toho, že se účastníci ústně dohodli (nejpozději dne 8. 6. 2008) na změně původně sjednaného rozsahu díla (hrubé stavby rodinného domu za cenu 1.300.000,- Kč) tak, že žalobce dům dostaví, přičemž na (nové) ceně se účastníci platně nedohodli. Listinu ze dne 8. 6. 2008 posoudil jako dokument zachycující (deklarující) předešlý stav a nepovažoval ji za platnou písemnou smlouvu o dílo, která měla nahradit původní dohodu. Proto uzavřel, že soud prvního stupně měl zjistit přiměřenou cenu podle §634 obč. zák. Vzhledem k nutnosti doplnit dokazování, odvolací soud usnesením ze dne 9. 10. 2015, č. j. 71 Co 78/2015-363, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) má za to, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách „hmotného a procesní práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny či byly posouzeny jinak“. Za takové považuje otázky:
- zda lze dříve uzavřenou písemnou dohodu změnit následně dohodou uzavřenou ústně či konkludentně s ohledem na ustanovení §40 odst. 2 obč. zák.
- zda mění (nahrazuje) později uzavřená písemná dohoda ohledně téže věci – vymezení předmětu stavebního díla dříve uzavřenou dohodu ústní ohledně téže věci, s ohledem na §516 odst. 1, 2 obč. zák.
- zda lze otázku neplatnosti smluvního ujednání z důvodu odchýlení v neprospěch spotřebitele ve smyslu §55 odst. 1 obč. zák. posuzovat pouze formálně, aniž by se soud zabýval konkrétními okolnostmi případu.
S vědomím toho, že přípustnost dovolání podle současné právní úpravy nemůže být založena prostřednictvím zpochybnění skutkového stavu, z něhož při právním posouzení věci vyšel odvolací soud, dovolatelka přesto prvními dvěma otázkami napadá skutkový závěr odvolacího soudu, že dne 8. 6. 2008 se účastníci ústně dohodli na novém rozsahu díla (dokončení kompletní stavby). V tomto ohledu je tedy marná argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012, který se vyjadřoval k aplikaci interpretačních pravidel zakotvených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. při výkladu projevu vůle zachyceného listinně, a rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, který se vyjadřuje k určitosti projevu vůle zachyceného písemně.
Dovolatelkou formulovaná právní otázka neplatnosti smluvního ujednání podle §55 odst. 1 obč. zák. je založena na výtce vůči zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem okolnostem případu.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovémuto vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá dovolatelčin „odkaz na dostupnou judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 6/2009 a sp. zn. 20 Cdo 2352/99“. Neuvádí totiž, v rozporu s řešením jakých právních otázek je rozhodnutí odvolacího soudu s citovanými rozsudky Nejvyššího soudu.
Přípustným není dovolání ani pro řešení právní otázky, zda je rozhodující okamžik, kdy bylo vystaveno písemné potvrzení dne 8. 6. 2008, (před nebo až po uzavření ústní dohody o změně rozsahu díla), kde dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, a ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006. Odvolací soud totiž, oproti názoru dovolatelky, nepovažuje listinu ze dne 8. 6. 2008 za písemný dodatek smlouvy o dílo; na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Navíc rozsudek ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, se vyjadřoval k aplikaci §630 odst. 2 obch. zák. a §272 odst. 2 obch. zák., kterážto právní úprava je odlišná od právní úpravy v občanském zákoníku.
Argument dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které „byly posouzeny jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
Přestože dovolatelka ohlásila, že dovolání je přípustné pro dosud neřešené otázky hmotného nebo procesního práva, posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), neoznačila a nevysvětlila, které jí označené právní otázky nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny.
Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu